Žije v Africe ve středním patře pralesa. A v minulém století odtamtud málem zmizela. Stalo se totiž velkou módou nosit rukávníky z její kůže. Guerezy pláštíkové domorodci lovili otrávenými šípy a jen díky tomu, že žijí hodně vysoko, je zcela nevyhubili. Zvířata s krásnou bílou hřívou a lesklou černou srstí tak dál oslňují nejen domorodce, kteří je mají za božstvo snášející se z oblak dolů, ale i návštěvníky hodonínské zoologické zahrady.

Další díly ze seriálu čtěte vpravo

„Máme dva kluky, Vaška a Ondru. Guerezy za normálních okolností žijí ve skupině v čele se samcem, ale když se rodí více samců a není je kam umístit, utvoří se klidně samčí skupina. I na našich klucích je vidět, že se snášejí dobře,“ říká jejich chovatelka Petra Bílková.

Podle ní není nic výjimečného, že se vytvoří maskulinní skupina třeba i o deseti jedincích. „Musí mít ale větší prostor. U nás je místo nanejvýš pro dva,“ říká o guerezách, které jsou typickými stromovými zvířaty. Po zemi téměř nechodí, pohybují se stejně jako giboni po stromech.

„Vašek nemá ocas. Chovatelé z ústecké zoo, odkud k nám přišel, říkali, že když byl ještě malý, v zimě mu přimrzl a přišel o něj. Nic mu to ale nevadí, skáče a pohybuje se, jako by mu tato výbava nechyběla,“ směje se chovatelka.

Guerezy coby starosvětské opice z čeledi kočkodanovitých jsou mírumilovnými zvířaty. Že by ale vyhledávaly kontakt s člověkem, to určitě ne. Jsou totiž úplně jiné než šimpanzi nebo giboni, kteří se dovedou dívat člověku do očí, všelijak se předvádět a provokovat. „Vystačí si samy, žijí si svým životem. Naopak, když by se k nim někdo chtěl přiblížit, jsou bojovné. Skáčou a křičí, a dostanou-li se do stresu, mohou začít i se sebepoškozováním. Když například Ondra měl poraněnou ruku a chtěli jsme mu ji ošetřit, tak si zcela paradoxně způsobil ještě větší zranění,“ dává nahlédnout do mentality zvířat s pláštěnkou na zádech Petra Bílková.

„Když ale onemocněl Vašek, běžně jsem k němu chodila a léky mu podávala přímo do úst. Jakmile vyzdravěl, už si mou blízkost nepřál. Dokonce nejednou i zahrozil,“ vypráví Petra. Přesto na rozdíl od ostatních opic, které v případě ohrožení zlověstně cení zuby, guerezy o sobě dávají vědět jen typickým mlaskáním. Nebojují ani s jinými živočišnými druhy. Spíše začnou skákat a přitom jim pláště vlají tak, že budí dojem mohutnosti.

Hrozí chrochtáním

„Tím zastrašují nepřítele. Hlasitým chrochtáním pak dávají najevo, že jde o jejich území,“ uvádí Bílková, podle níž se tímto zvukem guerezy ozývají také ráno, když vychází slunce, potom v poledne, když dorazí na místo, kde najdou potravu, a nakonec večer, když uléhají. A podobně je tomu i u zvířat v zajetí.

Guerezy jsou býložravé opice specializující se na listovou potravu. Tomu mají přizpůsobený i žaludek. „K jídlu mívají především okus, přičemž nejvíce jim chutná vrba, lípa a akát, ale nepohrdnou ani dubem či javorem. V zimě dostávají zeleninu, především listovou, a k tomu granule,“ doplňuje zoolog informace o guerezách, které jsou uvedeny v Červené knize ohrožených živočichů. „Je dobře, že se v zoologických zahradách daří odchovy. My sice zatím s rozšířením skupinky nepočítáme, ale v případě, že by dnes už postarší samec uhynul, toho mladšího bychom dopárovali samicí,“ uvažuje ředitel zoo Miroslav Frais.

Autorka: Bohuna Mikulicová