Tehdy zásluhou lesníka Jana Bedřicha Bechtela vyhrály borovice. Už před tím se snažili lidé prostor, kde stál na počátku středověku dubový les, znovu zalesnit. Marně. Nic tam nerostlo. Písečná polopušť se přitom šířila a zasypávala lidem políčka. Při suchém počasí přes ni nešlo ani přejít. Písek se vznášel ve vzduchu a lidé častou bloudili.

„Když chtěli lesníci území znovu osázet listnatými stromy, rostly semenáčky zpočátku bujně, avšak později úplně zaschly," napsal před téměř půlstoletím Zdeněk Šeda ve své odborné práci věnující se biologickému zpevňování navátých písků 
u Bzence. Citoval přitom německého odborníka H. Lause, který pokusy o zalesnění zdokumentoval.

I Bechtel si užil své. Nejprve tehdy, když svůj plán s borovicemi obhajoval před těmi, kteří s ním nesouhlasili, později, když už pracoval na zalesnění.

„ I když si byl vědom, že tam kdysi byly rozsáhlé dubové lesy, správně předpokládal, že jejich bezprostřední obnova není možná pro devastaci stanoviště a že může být uskutečněna pouze postupně za pomoci přípravných dřevin," píše o práci Bechtela lesnický server Mezi stromy.

I borovice rostoucí v nejsušších oblastech ale zpočátku na Moravské Sahaře rostly jako zakrslé. Bechtel si nakonec pěstoval vlastní sazenice. Pro laika možná paradoxně bojoval více v zatravněných částech, než v obnaženém písku. Pod trávou byli totiž škůdci, kteří se do sazenic pouštěli. Nakonec Bechtel přišel na systém, který se stal dokonce návodem pro jeho pokračovatele v podobných podmínkách.

Půdu rozdělil na menší celky, které zdarma pronajal chudým. Ti si tam prvním rokem vysazovali brambory, druhý rok se společně se sazenicemi stromků seli žito, které půdu tolik nevysilovalo, a třetí rok někdy ještě pro potlačení zbytků trávy vysazovali mezi řádky borovic brambory či kukuřici. Za to byli lidé povinni starat se o půdu nejen u svých plodin, ale 
i u stromků. Kypřili půdu a odstraňovali plevel.

Brambory svým stínem udržovaly vlhkost nad mladými stromky během horkého suchého léta. Lákaly na sebe také různé škůdce. Později vyprahlou půdu okolo mladých stromků zastínila kukuřice.

„Pokoušel se současně i o dubové sadby, ale ty neměly úspěch," připomněl ve své práci Šeda. Mezi borovicemi se podle jeho zjištění dařilo 
v menší míře jen břízám.

Bechtel se s posvěcením tehdejší majitelky bzeneckého panství Emilie von Reichenbach pustil do práce v roce 1825. Za pětadvacet let se mu podařilo zalesnit čtyři tisíce hektarů ploch od Bzence až po Rohatec. Zastavil postup uvolněného písku a připravil celou oblast k dalšímu rozvoji.

Bechtelovi zásluhy připomíná dodnes pomník, který mu lesníci nechali v roce 1906 postavit na okraji lesa, který vytvořil.