Již zasahoval při extrémních událostech, například při povodních. Až do 24. června však netušil, že na našem území může napáchat tak obrovské škody tornádo. „Všechny nás to překvapilo,“ říká.

Jako profesionál se s emotivními pocity musel poprat. Pomohla mu v tom náročná práce. S kolegy se na jižní Moravě po směnách střídal při obsluhování těžké bourací techniky. „Byl to zápřah, fyzicky i psychicky vyčerpávající. Trávili jsme šestnáct hodin ve stroji denně, od sedmi ráno do jedenácti večer. Zastavili jsme se jen na oběd. Navíc panovala vedra,“ vzpomíná.

Reakce po moravsku. Se slivovicí

Mnozí majitelé domů se na demolici ani nedokázali dívat. U jednoho domu, který Vrchovecký zrovna boural, však majitel reagoval „po moravsku“. „Popíjel slivovici a říkal nám, že je rád, že tornádo přežili. Přišel o barák, nepodlehl však skepsi, věděl, že se musí dát dokupy a myslet na budoucnost. To jediné má smysl, jak dodal, život jde dál,“ vypráví Vrchovecký.

Poněkud bizarní situace nastávaly, když jim lidé děkovali, že jim vlastně odvezli celý dům po demolici. „Byli rádi, že jsme jim s tím pomohli a nikomu se nic nestalo. Dokonce nás nechtěli pustit pracovat na následující místo a zvali nás do sklípku na víno. Byly to pozitivní momenty v těžké situaci. Takový přístup nám dodával energii,“ směje se muž s hodností podraporčík.

Hasič pomáhal na jižní Moravě téměř polovinu celkové doby zásahu Záchranného útvaru HZS ČR, který trval sedmadvacet dní a skončil v tomto týdnu. „V postižené oblasti jsem byl třikrát, vždy ve čtyřdenních cyklech,“ upřesňuje.

Zásah útvaru byl rozdělený na pět úseků dle zasažených obcí. Vrchovecký se podílel na demolici nestabilních domů označených červeným křížkem v celé oblasti, tedy v Lužicích, Mikulčicích, Moravské Nové Vsi, Hruškách i hodonínské části. „Různě jsme přejížděli. Zničené domy a nešťastní lidé na mě působili depresivně. Nejhorší mi to přišlo asi v Hruškách, ale těžko srovnávat,“ líčí.

Nepatřil k četám útvaru, které přijely na místo už ve tři hodiny ráno po katastrofě. Než dorazil poprvé na místo zkázy, na internetu už tak zhlédl videa a fotky z řádění a následků tornáda. „Šílené, pak vidíte pohromu na vlastní oči, zasáhne vás to… Nechtěl bych už nikdy nic takového zažít,“ uvádí Vrchovecký.

V Záchranném útvaru působí tři roky. „Na zásahu po tornádu vše fungovalo. Všichni makali, nikdo se neflákal. Měli jsme přidělené velitele, organizaci zvládali dobře. Bydleli jsme v Břeclavi na nějaké školské ubytovně,“ přibližuje.