Těsně před jejím zahájením přišla totiž prudká přeháňka a stará auta nejsou na déšť příliš zvyklá. Když v první polovině minulého století pršelo, tak lidé klidně mokli, ale své plechové miláčky schovali pěkně v suchu. Snad i díky tomu vydržely tyto vozy do dnešních dnů.

„Máme tady třeba Tatrovku 57, Walter, to je šestiválec ze třicátého roku a aerovku třicítku sodomku,“ vyjmenovává několik vystavených aut majitel jednoho z nich Jaroslav Hrabčík. Je jasné, že nejvíc hrdý je právě na své auto.

„Bylo dělané na zakázku ve firmě Sodomka Vysoké Mýto, takže to byly hodně drahé vozy. Dostávali je vlastně jen bohatí podnikatelé, zubaři a gynekologové, nikdo jiný neměl nárok,“ uvedl s trochou nadsázky Jaroslav Hrabčík svůj vůz.

Obyvatelé Hodonína a okolí mohou občas hnědo-béžovou aerovku z roku 1944 zahlédnout. Jaroslav Hrabčík je totiž podobně jako někteří další členové slováckého veterán klubu z Hodonína.

„Toto auto pochází také z Hodonína a vlastnil ho doktor Kolůch, to byl dentista. Mělo najeto šedesát tisíc kilometrů, a když pršelo, tak s ním nikdy nevyjel. Po jeho smrti ale auto stálo a logicky také chátralo, takže jsem ho tři a půl roku dával dohromady, než jsem mohl poprvé vyjet,“ popisuje historii svého miláčka. Podobných kusů se podle něho najde jen několik desítek.

„Já s ním najedu tak dva tisíce kilometrů ročně. Rozhodně to není auto na běžné ježdění do obchodu,“ dodal Hrabčík, podle něhož byla nejtěžší právě renovace vozu.

„Nejhorší je naučit se tančit. Pak už to jde samo,“ přirovnal jeho rekonstrukci k pohybu, který mnozí muži nezvládnou za celý život.

Kdo si sedne dovnitř vozu, vidí, že všechno je velmi jednoduché. Volant, pedály, rychlostní páka, ruční brzda a dva budíky – na rychlost a stav nádrže. Stejně jednoduché byly v první polovině minulého století také ostatní části auta – žádná elektronika ani plast. Takže, když nějaký díl chybí, lze ho vyrobit.

„Co dělám, když se něco pokazí? Raději to nepřivolávejte,“ říká Jaroslav Hrabčík. „Vada je většinou v motoru nebo v elektrice. Náhradní díly musím shánět po burzách nebo dokonce nechat vyrobit. Naštěstí díky jednoduchosti konstrukce auta nehrozí, že by mi zůstalo stát na dvoře, protože bych neměl potřebnou součástku,“ pochvaluje si Hrabčík nesmrtelnou techniku.