Zkrátka, pro bývalého havíře jsou houby vším. Tedy skoro vším, v jeho srdci ještě zbylo dost místa pro rodinu, přátele nebo kuželky, které si rád zahraje s kamarády ve vyškovské kuželně. Každopádně letošní houbařská sezona je mimořádně úspěšná, a tak má o čem vyprávět.

Kterou houbu máte nejraději?
Moje nejoblíbenější houba je vždycky ta nejdostupnější. Takže v poslední době to byly suchohřiby hnědé, klouzky a bedly.

To mi nepovídejte, že vám neudělá větší radost pravý hřib…
Inu pravák je pravák. Společně s křemenáči je to opravdu trofejní houba, která vždycky houbaře potěší.

A které houby vám letos potěšily nejvíc?
Stejně jako vloni se objevila mnohokrčka dírkovaná, což je velice vzácná houba, která se nachází jen v několika lokalitách v republice. Vloni vyrostla v Ratíškovicích po čtyřiceti letech! Stejně tak žlutavá forma hřibu meruňkového a jeden druh vzácného, smrtelně jedovatého druhu pavučince.

Když jsme u těch jedovatých hub, přiotrávil jste se někdy?
Ne, ale zato jsem dvakrát smaženici spláchl do záchoda.

Aha, nebyl jste si jistý, zda se vám do jídla nepřipletla jedovatá houba…
Kdepak, dal jsem tam odporně hořký hřib žlučník. Takže mě napálil, jako snad někdy v životě každého houbaře.

Které jídlo z hub máte vlastně nejraději?
Jsem skromný, mám rád všechno. Ale skutečná delikatesa je třeba smetanová omáčka z pravých hřibů.

Lidé vesměs sbírají na jídlo hřibovité houby a ještě tak možná bedly a václavky. Není trochu škoda, že opomíjejí jiné druhy? Znám houbaře, kteří třeba nedají dopustit na muchomůrku růžovku, ale mnozí ji nechávají v lese…
Růžovka neboli masák je taková princezna. Je to špičková houba, ale mnozí lidé ji nesbírají, protože se bojí záměny s jedovatou muchomůrkou tygrovanou. Kdo má slabší oči nebo třeba trpí barvoslepostí, ten by ji opravdu sbírat neměl. To ostatně platí pro všechny houby, u nichž si člověk není stoprocentně jistý. Jinak růžovka nemá konkurenci jako obalovaný řízek, malé plodničky jsem jednou naložil do octa a měly velký úspěch na celostátní houbařské degustaci.

Už nestor českých houbařů František Smotlacha popisoval s jistým politováním zvláštní druh houbařů zvaných hříbkaři. Ti neuznávají kromě pravých hřibů nic, možná tak ještě vezmou na milost křemenáče. Jaký na ně máte názor?
Stejný jak pan Smotlacha. Samotné hříbky jsou skvělé třeba pod maso nebo na omáčku, ale do smaženice je potřeba co nejvíc druhů hub, jinak to není ono. Ti hříbkaři se ochuzují také o spoustu houbařských zážitků a často i o houby, protože pravé hřiby prostě někdy nerostou, i když les je jinak plný hub. Ale obecně je většina houbařů konzervativních, takže nesbírají výborné druhy hub, jako jsou třeba čirůvky, ryzce nebo holubinky. Na jednu stranu je dobře se vyhýbat houbám, které člověk nezná. Na druhou spousta užitečných hub zbytečně shnije v lese.

Jako vášnivý houbař jíte houby asi dost často, nebojíte se radioaktivity? Od dob černobylské katastrofy přece kolují zvěsti o tom, že jsou houby hrozně radioaktivní…
Hřib hnědý prý obsahuje desettisíckrát víc Cesia než dešťová voda. Zní to hrozně, jenže člověk by musel sníst sto padesát kilo hub, aby mu to opravdu nějak ublížilo. Ale platí, že nic se nemá přehánět. Houby na stůl dvakrát týdně, to bohatě stačí.

Většina zkušených houbařů má svoje „fleky“. Co byste ale poradil úplnému začátečníkovi, kam se vypravit?
Houby jsou dost nevyzpytatelné. Můžete prochodit hodiny v lese a nenajít ani prašivku a pak přijít na místo, kde je třeba sto hřibů. Nejlepší je mít známého zkušeného houbaře, který se s vámi o takové místo podělí. Jinak si holt musí houbař svoje místa vychodit.

Vy jste svoje místa podědil nebo jste si je poctivě našel?
Patřili jsme k několika málo rodinám v Ratíškovicích, které pravidelně chodily na houby, takže vesměs podědil už v mládí. Jenže od té doby se les kolem Ratíškovic také hodně změnil, spoustu lokalit lesníci vykáceli a houby se přestěhovaly jinam. Houbař musí jít za nimi, musí se taky umět přizpůsobit momentální situaci.

Kolem Ratíškovic rostou hlavně borové lesy, nacházíte tam i nesmírně žádané borové hřiby?
Za celou dobu trvání našich výstav, tedy už od roku 1978, jsme tu měli borový hřib třikrát. Letos jsme ho bohužel nenašli. Je to velice vzácná a dnes už chráněná houba.

Jak dlouho trvá vaše houbařská sezona?
Houby lze najít až do prvních silnějších mrazíků a pak vlastně už od března. Takže v ideální sezoně se nedá jít do lesa jen od konce prosince do konce února.

V mykologickém spolku je vás v Ratíškovicích dost, nelezete si někdy do zelí? Nepotkáte někdy na svém oblíbeném místě kolegu?
Kdo dřív přijde, ten tam je a ten si houby nasbírá. Rozhodně si úlovky nezávidíme.

Které houby jsou nejobtížnější na určování?
Každopádně pavučince, je jich zhruba šest set druhů a některé lze rozlišit jedině pod mikroskopem.

Objevují se názory, že houbaři už prostě dávají houbám a lesům moc zabrat. Nehrozí, že některé oblíbené houby prostě vysbírají až k zániku?
Je pravda, že některé houby mizejí. Třeba populární janky, křemenáče. Jsou naopak výjimky, takové suchohřiby hnědé a čechratky jsou vyloženě plevelné houby. Zdá se, že je jich čím dál víc. Každá houba by měla mít šanci fruktifikovat, tedy rozšiřovat se pomocí zralých plodnic. Rozhodně bychom tedy měli v našem vlastním zájmu nějaké plodnice, hlavně velké a staré houby, nechávat v lese, aby se mohly rozmnožovat. Na druhou stranu ještě víc než sběr podle mě houbám škodí ničení podhoubí, ať už neopatrnou chůzí nebo těžkou lesní mechanizací.

Máte ještě vůbec nějaký houbařský sen?
Mám. Chtěl bych někdy najít šťavnatku březnovku. Pravidelně kvůli ní každé jaro vyrážím do lesa, ale zatím marně. Je to hodně vzácná, dobrá jedlá houba. Údajně ji někdo našel vedle v Dubňanech.