Expedice skončila neúspěchem. Do Nepálu jste nedorazili. Proč jste se vrátili z Íránu?
Dostali jsme se do oblasti Balučistánu. To je oblast přesahující z Pákistánu do Íránu. Má separatistické tendence podobně jako Kurdistán. Pokračovat v cestě by bylo nebezpečné. Hrozil by nám únos. Riziko takového vývoje bylo velmi vysoké. I náš chargé d´affaires v Teheránu nás od toho odrazoval. Zrovna nedávno unesli tři Němce v Kurdistánu.

K čemu by jim byli dva cestovatelé z Kyjova?
Kvůli zviditelnění. A také vydírání. Chtěli by po českých úřadech výkupné. Tak jsme se zeptali sami sebe, jestli nám to riziko stojí za to.

Když jste cestu chystali, tak jste tuto věc nevěděli?
Věděli, ale jinak se věci hodnotí z Kyjova od stolu a jinak, když je člověk na místě. Někteří novináři nám doma tvrdili, že to projedeme.

Kolik kilometrů chybělo do cíle, když jste obrátili auto?
Tři a půl tisíce kilometrů. To je zhruba třetina cesty.

Nedalo se kritickou oblast objet?
Jedině přes Afghánistán, nebo Čínu. V Afghánistánu je to ještě nebezpečnější a Čína vyžaduje příliš mnoho náležitostí, to jsme si zjišťovali už dávno. Tisíce dolarů za povolení vjezdu pro auto, čínský řidičák nebo speciální garant z cestovní kanceláře.

Jaké byly zkušenosti s lidmi? Hlavně Írán je asi dost odlišný.
Oni jsou strašně družní. Každý pocestný je pro ně host, ale předpokládají asi, že rozumíme persky, anglicky neumí. Pořád mluví, nejdou zastavit. Po vyčerpávajících dnech jsme neměli náladu prosedět celý večer s někým, komu ani slovo nerozumíme.

Při cestě do Vladivostoku jste udělali zkušenost s katastrofálními cestami, jak se vám jezdilo letos?
Výborný stav silnic byl v Íránu. Naopak v Kurdistánu to trochu připomínalo zkušenosti z Ruska. Zajímavé bylo, že Íránci téměř nepoužívají světla. Zapínají je až tak v jedenáct hodin. Také předpisy tam platí jen omezeně. Dodnes nevím, kdo má přednost na kruhovém objezdu. Všichni troubí a tam, kde u nás jedou vedle sebe dvě auta, tam jich jede v několikacentimetrových odstupech pět. Semafory někdy dodržují a jindy zase ne. Také blinkry používají jen minimálně.

A co nějaké bizarnosti, byly?
Nepochopitelné mi přišlo, že všude byly krávy, ale nikde hovězí maso. Všude se prodávaly jen kopyta, nohy, dršťky nebo lůj. Ptal jsem se i našeho konzula. Taky nevěděl. Asi to jde všechno na export.

A to mají o ty nohy a dršťky zájem?
Máme jednu zkušenost, až nechutnou. Pán jel na řeznickém kole a na něm naházenou hromadu dršťek. Převalovaly se na všechny strany až skoro po zem a bylo více než čtyřicet stupňů Celsia. Ženské k tomu voněly a co se jim zdálo dobré, koupily.

U nás jsou i díky mnoha vtipům proslulí policisté. Jací jsou ti íránští?
Ještě se mi nikdy nestalo, aby mně při příjezdu do cizí země celník na hranicích podal ruku a přivítal. Jsou také určité přestupky, jako zákazy zastavení, které cizincům policisté odpouští. Případně slušně upozorní a požádají o přeparkování.

Myšák přežil vše bez úhony?
Chlazení bylo super. Přídaný ventilátor zvládl i 47 stupňů Celsia ve stínu. Měly jsme dvě drobné havárie. Pak nám také někdo ukradl rezervní kola a propíchal pneumatiky. Ale všude jsou dobří a zlí lidé. Za rohem byl autoopravář, zadarmo nám pomohl problém vyřešit a ještě se za spoluobčany omlouval.

A co ženy, ze kterých téměř nic nevidíte?
Jsou krásnější než Češky. Vidět z nich je jen obličeje, ale mohu říct, že je tam největší koncentrace krásných obličejů, jaké jsem kde viděl.

Způsobu oblékání jste se museli i vy přizpůsobit?
Na hranicích jsme si dali dlouhé kalhoty a pak se v nich celou dobu pekli. Stejně se na mě Íránci divně dívali, když si všimli, že mám v sandálech nohy bez ponožek.

V těchto dnech vyrazili ve staré škodovce cestovatelé z Olomouce kolem světa. Jejich plány mi připomínají ty vaše. Znáte se s nimi?
Určitě, čerpali od nás informace. Pojedou v podstatě až do Vladivostoku úplně stejnou cestou, jako jsme jeli před dvěma lety my. Mám obavy, aby to jejich embéčko zvládlo, ale moc jim přeji, aby jim to vyšlo.