Staroslovanští klenotníci tak činili pomocí dekorativních zlatnických technik granulace či filigránu, které bychom si snad měli ještě lépe přiblížit. V podstatě se jedná o velmi jemné zdobení povrchu šperku známé již ve starověkém období. Nejspíše působením pozdně antické civilizace na barbarské řemeslníky se tyto znalosti ujaly také v prostředí slovanském. První technika používala drobné kuličky zlata nebo stříbra zhotovené natavením nasekaných kousků drátu a přiletované v řadách za sebou či jednotlivě. Při druhé technice se na podklad připojovala tenká hladká či častěji vroubkovaná, kroucená a splétaná vlákna z výše zmíněných drahých kovů.

V tomto ohledu patří k nejzajímavějším kusům hrozníčkovité náušnice s opleteným horním obloukem datovatelné do staršího velkomoravského období. V jejich případě totiž není jemnými drátky rozšířen pouze dolní oblouk, ale i polovina horního oblouku. Takový výzdobný styl se ve středním Podunají poprvé objevuje v nálezech z kostrových hrobů pozdního avarského období, tedy ke konci osmého století. Z celkových čtyřech variant je velmi působivá zvláště ta se skleněnými ozdobami na horním oblouku, což je mimochodem typický způsob dekorace používaný opět šperkaři ve službách Avarů. Na některých velkomoravských exemplářích byly původně navlečeny dokonce pravé perly, ty se však ve výbavě hrobů podaří objevit jen velmi zřídka.

Důležitá role

Náušnice s bohatou výzdobou na obou obloucích byly nalezeny dokonce až v Chorvatsku v ženském hrobě u kostela v obci Trilj. V rámci ostatních nálezů, z nichž lze jmenovat další typ hrozníčkových náušnic s nezdobeným dolním obloukem, gombíky s granulací po celém povrchu a plechové vejčité korály, lze důležitou datovací roli připsat objevené byzantské minci vyražené nejpozději roku 775.

Konkrétně jde o zlatý solidus císaře Konstantina Pátého, zvaného Kopronymos neboli Pokálený, kterého tímto hanlivým přízviskem obdařili pozdější literáti z řad církve za jeho nenávistný postoj k uctívaní svatých obrazů. Samotná ražba je velmi dobře zachovaná a čitelná, tudíž nemohla být v oběhu nějak dlouho, a na základě toho se dá usuzovat o konání pohřbu v průběhu poslední čtvrtiny osmého století. Některé hypotézy dokonce považují zdejší nebožku za příslušnici velkomoravské šlechty, která díky pěstované sňatkové politice mezi starými Moravany a Chorvaty svoji životní pouť zakončila jako manželka význačného hodnostáře při dalmatském pobřeží.

Pojednávaný typ ozdoby se společně s některými dalšími druhy tak zvaného veligradského šperku objevuje na velkomoravských pohřebištích ve výbavě značně hlubokých hrobových jam, které byly často překryty několika dalšími pohřby. Uznávaný odborník v oboru raně středověké archeologie Z. Klanica k tomu poznamenal: „…jen nálezové celky opakující se ve stejném či podobném složení jsou zárukou, že výskyt předmětů není náhodný, ale souvisí s konkrétním časovým obdobím“. V těchto případech je nutné zachovávat opatrnost při celkovém výkladu, neboť pozdější narušení dalšími hroby s předpokládanou mladší výbavou se mohlo odehrát jen velmi krátce po vykonaném prvním pohřbu.

Taková situace mohla nastat kupříkladu při snaze použít stejné místo s ještě čerstvou úpravou svrchní zeminy pro další zemřelé příbuzné či chcete-li v rámci jakési rodinné hrobky. Podobně je tomu v případě dvou párů hrobů z pohřebiště Na valech ve Starém Městě, které se sice nachází poblíž kostela, avšak podélná orientace jam je na rozdíl od východo-západně orientovaného kostela i ostatních hrobů jiná, což snad můžeme považovat za doklad realizace ještě před výstavbou křesťanského svatostánku. Šimon Ungermann, jeden z mladších badatelů na tématiku velkomoravské hmotné kultury, napsal k dříve preferovanému většímu chronologickému rozdílu mezi překrývanými hroby tuto větu: “Tento postup považuji za poněkud schématický, neboť ne každá superpozice musí být způsobena delším časovým odstupem, kdy již starší hrob nebyl na povrchu znatelný…“.