Místo připomínající hlavně utrpení lidí pronásledovaných nacisty je otevřené vždy v sobotu a neděli od dvou do pěti hodin odpoledne až do konce prosince. „Výjimečně lze muzeum zpřístupnit i mimo otevírací dobu a ve všední dny. A to tehdy, pokud se přihlásí na prohlídku skupina pěti a více lidí nebo jsou návštěvníci zdaleka a už by se na prohlídku nedostali,“ vysvětlil ředitel kulturního domu v obci Rostislav Marada. Dodal, že se na prohlídky postupně hlásí i školy, například i jedno gymnázium z Prahy.

Muzeum navštívila třeba tamní rodačka Zuzana Blahová, která nyní žije v Praze. Přišla s babičkou. „Památník se mi líbí. Místo má své kouzlo, ale zároveň mi běhá mráz po zádech, čím vším si tu lidé museli projít. Je vidět, že obec nezapomněla a uctila památku všech trýzněných a pozůstalých,“ svěřila se s dojmy Blahová.

Areál má bohatou historii. V internačním táboře v letech 1942 1945 nacisté věznili Židy a politické vězně. Už od roku 1914 se tam nacházel šest let tábor pro víc než sedm tisíc převážně židovských uprchlíků z Haliče, kteří utíkali před ruskou armádou. V letech 1921 až 1935 fungoval jako městský starobinec a chorobinec.

V roce 1936 areál sloužil jako četnická stanice s byty a městskou školou. O dva roky později tam našli útočiště vyhnanci z česko-německého pohraničí, rakouští antifašisté a němečtí emigranti.

Internačním střediskem pro Němce se místo stalo v roce 1946. Pak ho úřady využily jako nemocnici, v letech 1948 až 1950 tam směřovali uprchlíci před řeckou občanskou válkou.