„Rodiče byli textiláci, pracovali v liberecké továrně. Jehlice, jehly, látky, nitě, odstřižky a špule se u nás válely všude,“ začala své vyprávění dnes třiašedesátiletá žena, která si na nudu naříkat nemůže. A to ani přesto, že ji po narození stihla obrna a hrozilo jí celkové ochrnutí.

„Otec byl bodrý, ale tvrdý muž. Říkal, že obrna je nemoc svalstva, je třeba pohybu. Tak mě honil po lesích a já se z toho dostala. Na druhé straně mě doma šetřili a já se víceméně upínala k nitěné činnosti,“ pokračuje Novotná, kterou si Hodonínští pamatují z jejího dlouholetého působení v okresní knihovně.

Předtím ale vystudovala gymnázium, zvládla pár semestrů na matematicko – fyzikální fakultě a nakonec knihovnickou školu. Po listopadu 1989 jako knihovnice skončila a zaměstnala se v cestovce. Nakonec se ale stala šéfovou hotelu, nejdříve ve Strážnici, poté v Tatranské Lomnici.

„Seznámila jsem se tam s matkou provozního a když jsem ji jednou navštívila, uviděla jsem u ní tkalcovský stav. Krásný, jako bývá v pohádkách. Náhle na mě dýchly vzpomínky z dětství a já byla posedlá všechno to kolem se naučit. Hned jsem si pořídila kolovrátek a stav a všechno to začalo,“ říká.

Nejdříve zvládla kurzy ručního zpracování textilu a pak i předení, tkaní a paličkování.

Připravit si ale vlastní materiál nebyla legrace. „Vlna se musí nejdřív vyprat z většího a pak teprve namočit do prášku. Poté řádně vymáchat, rozprostřít na síto a usušit. Hlavní dřina ale teprve začíná.

Vlnu je třeba nejdřív učesat speciálním hřebenem a pak ji upříst. Vlákno se natáhne do potřebné délky a kolovrátek je kroutí a namotává na cívku. Jedině kroucená nit se dá dále zpracovávat tkaním či jinými technikami,“ popisuje.

Paní Iva si ale nic nenechává pro sebe. Otevřela kurzy a nejen předení, ale i tkaní, paličkování, háčkování a pletení učí další zájemkyně.

„Snad každou okouzlí kolovrátek. Když ale zjistí, co to dá práce, než se vlna zpracuje od té smradlavé guče chlupů až po tu šálu, tak raději začnou paličkovat,“ směje se přadlena, která se zpracovávání vlny a předení naučila od jedné ženy z Prahy.

„Byla vstřícná a povykládala i tajemství, jež si výrobce zpravidla nechává pro sebe. Ona ale říkala: chci, aby to lidé uměli, aby to nezaniklo,“ vypráví Novotná, která podle svých slov jde nyní po stopách pražské učitelky. Nejenže ji to baví a ctí rodinnou tradici, ale vede ji i touha po soběstačnosti.

„No, co? Jednou vypnou elektřinu, a jsme nahraní,“ říká.

Autorka: Bohuna Mikulicová