Zmiňovaná oskeruše se nachází v katastru obce Josefov v polní trati Nové. Pozemky v této trati nebyly v padesátých letech zcelovány, zůstaly (podle tehdejší terminologie) v osobním vlastnictví a nebyl tedy důvod oskeruši kácet.
Teprve v roce 1976, kdy byla sloučena tehdejší JZD Prušánky (patřil sem i Josefov), Dolní Bojanovice, Lužice a Mikulčice, došlo k dalším změnám. Už v lednu 1976 se začalo s tzv. zcelováním záhumenek. Ambiciózní předseda nově vytvořeného JZD ČSP se sídlem v Prušánkách, soudruh Bravenec rozhodl o likvidaci stromů v těchto tratích: Přední Úlehle, Nové a Zelnice. Celkem se jednalo o 700 stromů, mezi nimiž se nacházela i zmiňovaná oskeruše.
S likvidací stromů se začalo již v lednu. Můj otec byl v této době zaměstnancem JZD a protest připoutáním ke stromu by mu vůbec nepomohl. Přišel by o práci, byl by tehdeším režimem poslán do ústavu pro duševně choré a pokácení oskeruše by tím odložil jen o nějaký ten den. Navíc jsme měli již zkušenost s perzekucí z 50 let, kdy byl vězněn můj strýc Stanislav. Nic by se tedy nevyřešilo, jen by uškodil sám sobě, ba dokonce i celé rodině.
Otec to dobře věděl a udělal to, co mělo nějakou naději na úspěch. Začal objíždět příslušné úřady okresu a zde se našel soudný člověk, který dal otci za pravdu a otec dostal úřední potvrzení, že je oskeruše chráněný strom, a tudíž se kácet nebude. Přesto však ještě nebylo vyhráno. Díky „skvělé“ organizaci práce v JZD dělníci, kteří stromy káceli, o tomto faktu nevěděli a pokusili se buldozerem vytrhnout oskeruši ze země. Strom však měl naštěstí pevné kořeny, takže s ním nepohnulo ani několik traktorů. Ještě po několika letech bylo na stromě vidět stopy od lana, kterým měl být vytržen ze země. Teprve pak měl strom ode všech pokoj.
Dále uvádím, že v těchto dnech uplynul právě rok, co můj otec zemřel. Shodou okolností se to stalo naproti této oskoruši u cesty, když jel na kole pracovat do vinohradu. Sesedl z kola a sedl si na mez, protože se mu udělalo zle, a než stačila přijet rychlá pomoc, zemřel na zástavu srdce.
Otec by nikdy nedal souhlas, aby bylo zveřejněno něco, co není pravda. Za svůj život nikdy nelhal, a také to, co udělal, považoval za přirozenou věc. Řídil se, stejně jako jeho otec Jan, heslem: Kdo mlčí ke zlu, souhlasí se zlem.
Otec měl svůj dobrý příklad ve svém otci, mému dědovi. Ten dělal za 2. světové války starostu. Ve vinohradě, kde měl budku v zemi, se ukrýval partyzán, kterému děda donášel jídlo. Každý si dokáže asi představit, co by následovalo, kdyby na to přišli Němci nebo jejich přisluhovači.
Dvě hodiny po osvobození se objevili tzv. hrdinové, soudruzi, kteří byli po celou válku zalezlí jako krysy, a šli trestat zrádce. Nalezenou pistolí chtěli ihned na místě zastřelit jednoho místního občana. Můj stařeček se však ihned postavil před něho a řekl. „Jen přes mne“, čímž mu zachránil život. Tím chci říci, že i děda nikoho nesoudil podle řečí, ale podle nezvratných faktů.
Nenechme se však ukolébat, že v dnešní době je to nějak výrazně lepší. V mnohém se spravedlnosti nedovoláte nikde. Stále platí, že lidé, co byli slušní za komunistů, zůstali slušní i po revoluci a toto platí i obráceně.
Rodina Lekavých byli sedláci a také křesťané, kteří si svou víru uchovali jak za Rakouska-Uherska, tak i za komunistů a v současnosti. Víra pro nás není jenom nedělní návštěva kostela, jak tomu velí tradice na Slovácku, ale chovat se v každodenním životě tak, abychom s čistým svědomím mohli předstoupit před tvář Boží.
Nepřejeme si, aby nás někdo chválil nebo dokonce „svatořečil“ a to ještě na základě nesmyslů a to popř. ještě lidi, jejichž blízcí se podíleli na perzekuci naší rodiny za minulého režimu. Divím se, že si někdo, kdo tento příběh zveřejnil, neověřuje fakta. Nikdo z naší rodiny o tomto nebyl informován.
Josefov je malá obec na jihovýchodě Moravy, 10 km od Hodonína. Donedávna malebná obec prodělala za poslední dva roky od nástupu nového starosty p. Přemysla Růžičky k moci řadu změn. Podle mého soudu se, bohužel, spousta věcí, zejména krajina, změnila k horšímu. Začaly se vysékat meze, zlikvidovaly se všechny keře, tráva se vyséká i 3x týdně, takže je v létě všechno spálené sluncem. Většinu cest nechal pokrýt železničními pražci. Každý si může ověřit, jak se po této cestě jede na kole nebo jde pěšky. V Josefově je také jezdecká škola. Pro koně jsou tyto cesty přímo pohromou.
Možná, že si p. starosta omylem spletl příběh mého otce s příběhem ruského Ivana, který zachránil chrám Vasila Blaženého tím, že se tam nechal přikovat. A nebo má tento upravený příběh sloužit k jeho zviditelnění se na úkor naší rodiny? Proč si fakta neověřil přímo u nás?
Pro příště prosím média, aby si údaje ověřila u nejbližší rodiny, které se příběh týká. Všechny údaje mohu doložit.
ŠTĚPÁN LEKAVÝ
