Chodník a zdi domů ve Výstavní ulici v Hodoníně v týdnu zkrápěly drobné kapky deště. Místo na okraji sídliště Jihovýchod se ve srovnání s jinými hojně frekventovanými ulicemi nijak nevymyká. Až na jeden příběh, co je naplněný smrtí dvou mužů a dlouhými roky vězení.
Je to už více než sedmdesát let, kdy tam odbojář Jaroslav Vetejška zastřelil příslušníka StB Aloise Dyčku. Událost rozjela vlnu zatýkání a začala při ní například kariéra komunistické prokurátorky Ludmily Brožové Polednové, jež poté působila i v případu Milady Horákové.

Dům, v němž Dyčka bydlel a před nímž také zemřel, už neexistuje. S výstavbou sídliště zmizela celá jedna strana ulice. Dnes tam stojí zaparkovaná auta a rozvodna energetické sítě. Naproti přes silnici ale rodinné domy zůstaly.
V jednom z nich žije Petr Vaculovič, jehož rodině domek patří od roku 1945. „Všichni si Dyčkovi pamatují jako hodně uzavřenou rodinu, která se s nikým moc nebavila. To je to jediné, co jsem zjistil,“ řekl muž.
O osudném večeru 4. ledna padesátého roku ví pouze z vyprávění a dobových dokumentů. Z jeho příbuzných o té chvíli před ním nikdo nemluvil. Podobně jsou na tom i další lidé z Výstavní ulice. Obyvatelé zdejších domácností se už dávno vyměnili.
- Výstavní ulice je v Hodoníně na okraji sídliště Jihovýchod
Faktem ovšem zůstává, že Vetejškova akce s tragickým vyvrcholením je v Hodoníně jedním z nejvýraznějších odbojových činů poválečné historie.
„Nevnímám ho jako teroristu, ale ani jako hrdinu. Šlo spíše o mladickou nerozvážnost, která neměla žádný výsledný efekt a hlavně ohrozila spoustu dalších lidí,“ vyprávěla už dříve ředitelka Masarykova muzea v Hodoníně Irena Chovančíková.
Z rodiny zůstal Vetejška po válce pouze s matkou, která ve městě udržovala živnost. S nástupem komunistů k moci však drobní podnikatelé zažívali velmi náročné období. „Jeho maminka to měla hodně těžké, byla to solidní žena,“ poznamenala ředitelka Chovančíková.
Výstavní ulice v Hodoníně.Vetejška se režimu protivil opakovaně. Dezertoval z vojny a za pomoci přátel z Dolních Bojanovic se dostal do Rakouska, kde se spojil s francouzskou tajnou službou. Po návratu do Československa jí měl dodávat informace jako takzvaný agent-chodec.
Osudným se mu stal kontakt se strážcem totalitní moci Aloisem Dyčkou, na kterého ještě s jedním mladíkem čekal večer ve Výstavní ulici. Někteří pamětníci později vyprávěli o tom, že cílem bylo Dyčku unést a předat jej soudu na západě. Místo toho se však ozvala střelba, při které Dyčka zemřel a Vetejškovi zůstal náboj v čelisti. Při bolestivém ošetřování v Dolních Bojanovicích omdlel.
„Neměl jsem žádné umrtvovací prostředky. Do úst jsem mu dal kapesník, do kterého se měl zakousnout. Omdlel po prvním říznutí, což bylo dobře. Nožem to nešlo, nejpraktičtější byl šroubováček. Tím jsem to vypáčil,“ vzpomínal v dokumentu České televize, Pomsta, Pavel Hubačka – tehdejší odbojář ze skupiny v Dolních Bojanovicích.

Tajná bezpečnost spustila vlnu zatýkání a brutálních výslechů. V následném soudním procesu, který se konal v Hodoníně, padly mnohaleté tresty vězení a jeden rozsudek smrti. Vyslechl si ho Jaroslav Vetejška. Zemřel 6. září 1950.
Jednou z žalobkyň byla Ludmila Brožová Polednová. Na konci minulého desetiletí byla kvůli podílu na justičních zločinech odsouzená k pobytu ve vězení. Zemřela v roce 2015.
Proč se cílem stal zrovna Alois Dyčka, není zcela zřejmé. Jeho osobní spis byl skartován.