Se stoupající hladinou se zároveň zvyšuje i počet lidí, jež míří k řece a s obavami kontrolují její stav. Například v Rohatci se během chvíle sešlo u břehu hned několik takových, kteří mají s přívaly vody hořké zkušenosti.

„Do poslední chvíle jsem byl tehdy přesvědčený, že k tomu nedojde,“ říká Vojtěch Zich, jehož dům stojí k Moravě nejblíže. „Rodiče tady nikdy po dobu osmdesáti let vodu neměli. Otec mi říkával: neboj se, voda tu nikdy nebyla a nebude. Ukázalo se, že lidský věk je příliš krátký na to, abychom mohli něco takového tvrdit,“ pokračuje ve vyprávění.

Voda se mu dostala do sklepa a napáchala škodu asi za dvě stě tisíc korun. V suterénu se vyšplhala až do výšky tři čtvrtě metru.

„Povodeň přijde a zase odejde. S tím jsem se už u řeky naučil žít,“ konstatuje Zich smířlivě.

V hloučku s ním stojí jeho známý Stanislav Látal. Rozlétá Morava ho vyhnala i s rodinou k sousedům, kde přebývali asi týden. „Nevěděli jsme, co přijde. Měli jsme strach. Člověk nikdy neví, co se může stát. Na druhou stranu lidi v Benátkách tam mají vodu pořád,“ ponechává si i přes další viditelnou hrozbu úsměv na tváři.

S myšlenkami na dvanáct let staré události se poblíž ustupujícího břehu rozhlíží také Zdeněk Lapčík. Než voda tehdy přišla, stihl vynést věci do prvního patra. Morava mu nakonec nakoukla „pouze“ do sklepa.

„Nikdo ovšem nevěděl, jak dlouho bude hladina stoupat. Bylo to náročné hlavně na psychiku. Už se pak nedalo v podstatě dostat dovnitř, takže jsme bydleli u babičky. Těžko se o tom mluví,“ vypráví mladý muž.

Ze zkušenosti už raději zase vystěhoval sklep. Chce mít jistotu. Nerad by nad ránem pobíhal a narychlo něco řešil. „Nejhorší je, když voda přijde v noci,“ ví Lapčík.

Jeho slovům přikyvuje i Karel Dvořáček, který měl Moravu v domě čtrnáct dní. Vzpomíná, že tehdy v noci z neděle na pondělí stoupla o sedmdesát centimetrů.

Pohroma přišla chvíli poté, co se s rodinou nastěhoval. I přes všechno doufání, museli po týdnu dům opustit a odejít k rodičům.

Současná situace mu opět vhání vrásky na čelo. „Je to šílené. Když vidím, jak voda stoupá…jsou to nervy,“ odvrací tvář od koryta a odchází v zamyšlení domů.

Autor: Lukáš Ivánek