Jen pár dnů před příchodem velké vody se manželé Anna a František Neduchalovi loučili se synem Milanem a jeho rodinou odjíždějícím na dovolenou. Anna tak dostala na starost i synův dům se zahradou, který má jen přes cestu. Jenže právě z této strany se postupně přibližovala rozšiřující se řeka Morava. Nejdříve si vzala zeleninu a další výpěstky ze zahrady a postupovala dál.
„Postupně nám vytopila i sklep. I když se nám podařilo zachránit uskladněné brambory, tak stejně za několik dnů začaly hnít,“ vzpomíná si dnes devětasedmdesátiletá žena, která tehdy i o půlnoci pytlovala písek, aby se jí rozvodněná řeka nedostala až do domu. Ještě předtím rychle s mužem zachraňovali slepice a kačeny a převezli je k neteři.
Do synova obydlí se ale Anna Neduchalová brodila víc než po kolena ve vodě. Ta tady totiž postupně stoupala, až se hladina zastavila uvnitř na úrovni elektrických zásuvek. S vynesením nábytku na půdu tehdy pomáhali vojáci, kteří připluli do ulice na loďkách a pontonech. „Ti nás stěhovali ještě v noci. Nábytek musel z domů. Stoupající voda byla hrůza a děs,“ říká Neduchalová, která tady bydlí už šedesát let.
KOMPLETNÍ TÉMA K POVODNÍM NAJDETE ZDE.
Rodinný dům se sice podařilo zachránit od nejhoršího, ale přesto se uvnitř začala propadat dlažba na podlaze. „Byla jsem úplně v šoku. Bylo to sice hrozné, ale nebylo to tak hrozné jako v Troubkách. Mohli jsme totiž v našich barácích pochodovat, i když ve špíně a nepořádku. Pořád jsme totiž zůstávali doma, ale po vystěhování nábytku vojáky to byl holobyt,“ vzpomíná na nejhorší dny žena pocházejí z dvanácti dětí.
Budily je žáby
Sice zůstávala i s manželem doma, ale byli odpojení od elektřiny a závislí na balené vodě. „Problémy ale neskončily hned, jakmile ustoupila voda. Ani na Vánoce ještě nebylo všechno v pořádku. Bylo tady pořád tak vlhko, že se nám neusušilo oprané prádlo. Dlouho jsme byli bez elektřiny, takže jsme nemohli zapojit ledničku ani pračku. Pak nám připojili aspoň plynový sporák, abychom si mohli vařit. Spávali jsme bez postelí jen na matracích snad dva měsíce. Navíc se ani příliš spát nedalo, kolem totiž kvákaly žáby a neustále bzučeli komáři,“ pamatuje žena na pětadvacet let starou atmosféru.
Syn s rodinou byl po návratu z dovolené na tom ještě hůř než rodiče. V kuchyni jeho novostavby stálo téměř půlmetru vody, což odnesla například celá kuchyňská linka. Jedna po druhé opadávaly i kachličky. Celé okolí domu bylo pod vodou. „Každý den jsem volal z dovolené domů, ale manželce a dětem jsem nic neřekl, aby nebyly ve stresu. Zprávy jsem měl. Když jsme se vrátili a opadla voda, tak jsme odstranili omítky do metru a půl a v tom jsme žili, rok bez omítek. Trvalo dlouhou dobu, než nám barák vyschnul. Nebylo to ale jako v Troubkách, takže jsme naštěstí o barák a střechu nad hlavou nepřišli,“ vzpomíná Milan Neduchal.
Povodně v roce 1997 nebyly ale pro Neduchalovy posledními. Pytlování je čekalo naposledy v březnu 2006. „Tehdy to ale už nebylo tak hrozivé,“ dodává Anna Neduchalová. Připomíná, že pro řadu obyvatel zdejší ulice byli následky velké vody z července 1997 o to bolestnější, protože neměli své domy pojištěné.
Za podporu v těžké doby by chtěla poděkovat zvláště pomáhajícím vojákům a lidem, kteří do Rohatce poslali i peněžní pomoc. „Také jsme jim psali děkovný dopis, pod který se podepsaly i mé tehdy malé vnučky,“ dodává Neduchalová.