Abychom se dobrali pravdy, musíme se podívat na historii Karla z Lichtenštejna od doby jeho narození. Světlo světa spatřil v protestantské rodině Hartmana II. z Lichtenštejna roku 1569. Záhy mu zemřel otec a byl vychováván svými strýci. Mladý Karel vynikal svými hospodářskými schopnostmi, které dokázaly během několika let přeměnit lichtenštejnská panství Valtice (tehdy u Dolních Rakous) a Lednici v dobře fungující hospodářské celky. Ovšem to bylo málo.

Díky svatbě s Annou Marií, rozenou Černohorskou, z Boskovic se mu podařilo vyženit dvě panství, Černou Horu a Úsov. Díky příjmům z panství a vhodným úrokovým investicím se mu podařilo disponovat velkým finančním potenciálem, který využíval pro císařské půjčky císařů Rudolfa II. a Matyáše I. Díky velkým obnosům, které půjčoval, se domohl vysokého postavení na dvoře císaře Rudolfa, kde byl na počátku 17. století jmenován tajným radou císaře, což mu otevřelo dveře přímo k císaři. V Praze pobyl asi tři roky. Pak se vrátil na Moravu a zastával funkci moravského zemského hejtmana. Zrovna když byl v úřadě, stihla Moravu pohroma v podobě vpádu vojsk sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje.

Počátkem roku 1607 se dostal znovu do Prahy, kde dostal od císaře palatinátní právo, což ho opravňovalo razit vlastní mince. V nastalém boji bratů Rudolfa a Matyáše se dal na stranu uherského krále Matyáše, který ho povýšil roku 1608 do knížecího stavu. Navíc následovalo roku 1614 získání nového knížectví Opava, které nebylo asi sto let obsazeno. Můžeme tedy konstatovat, že před vypuknutím třicetileté války roku 1618 získal kníže Karel velmi slušné politické a mocenské postavení díky službě panovnickému domu.

V roce 1618 vypuklo povstání českých stavů proti legálně zvolenému králi Ferdinandovi II., kterého si čeští stavové zvolili roku 1617 dobrovolně! Na Moravě a ve Slezsku byl Ferdinand přijat jako dědičný panovník. Kníže Karel I. z Lichtenštejna stál na straně nového českého krále, kterého finančně podporoval. Na druhé straně stála vzbouřená šlechta, které se podařilo dostat k Vídni a ostřelovali dokonce císařskou rezidenci Hofburg. To jim nemohl císař Ferdinand II. zapomenout a chystal odplatu proti vzbouřencům. Jakmile se štěstěna dala na císařskou stranu (čeští stavové nebyli ochotni dále platit náklady na armádu, na císařské straně bylo větší množství šlechty schopné dát císaři potřebné peníze), zatlačili císařští vzbouřená stavovská vojska až před Prahu, kde se udála roku 1620 bitva na Bílé hoře.

Po bitvě byl kníže Karel jmenován místodržícím v Čechách, zatímco na Moravě to byl kardinál František z Ditrichštejna. V roce 1621 se konala poprava „27 českých pánů", ačkoliv páni byli pouze tři. Podle zachované korespondence mezi císařem Ferdinandem II. a knížetem Karlem I. se Karel snažit zmírnit tresty za účast na stavovském povstání. Císař odmítnul a nařídil, aby hlavním vykonavatelem byl kníže Karel I., který velel popravě. Odtud se dostalo tedy nelichotivého přídomku, který se s knížetem Karlem nese až do dnešní doby.

Na současné výstavě Masarykova muzea v Hodoníně mohou návštěvníci vidět jediný obraz knížete Karla I. z Lichtenštejna, který se nachází na území České republiky. Další obrazy jsou ve sbírkách knížat z Lichtenštejna ve Vídni.

MAREK VAŘEKA