Pyšní se hned několika primáty. Je největším dnes žijícím ptákem, běhá nejrychleji ze všech dvounožců a snáší největší vejce. Struthio camelus neboli pštros dvouprstý z řádu běžců a čeledi pštrosovitých dosahuje výšky až 2,7 metru a váží až sto padesát kilogramů, jde-li o samce, samice je pak o šest desetin metru nižší a o padesát kilogramů lehčí. Nejbližšími příbuznými ptáka s pozoruhodnou vizáží jsou čtyři další nelétavci – nandu, kasuár, kivi a emu.
„Za to, že nemůže létat, odškodnila příroda pštrosa velmi silnýma nohama, díky kterým je nejrychlejším běžcem na Zemi. Má je tak zvláštně stavěné, že mu umožňují rychle utéct před nebezpečím,“ říká zoolog Jaroslav Hyjánek na adresu skvělého běžce, který za normálních okolností chodí rychlostí kolem čtyř kilometrů za hodinu, avšak v případě nebezpečí přidá na třicítku a jde-li mu o krk, dosáhne až sedmdesátikilometrové rychlosti.
Nebezpečné nohy
Silnýma nohama s obrovským drápem ale může být velmi nebezpečný. „Svým kopnutím dokáže člověku přerazit stehenní kost, drápem pak roztrhnout břicho. Jeho klovnutí do nosu či do ucha může sice být bolestivé, ale není tak zlé jako zásah nohou,“ upozorňuje zoolog.
Pověstné pštrosí strkání hlavy do písku je ale pouhý mýtus. Vznikl nejspíš optickým klamem, když z velké dálky pštrosy pozorovali domorodci. „Stále něco sezobávají, vyhledávají semínka. Přitom mají hlavu svěšenou až k zemi a jen občas ji zvednou. Může to budit dojem, že ji mají vraženou v písku. Žádný pštros do něj ale hlavu nestrká. A už vůbec ne, aby vytěsnil nějaký problém či strach,“ bourá starou smyšlenku týkající se majestátního ptáka zoolog. Zato ale poukazuje na jeho inteligenci, jíž údajně mnoho nepobral. A není to od věci. Mozek má totiž menší než svou oční bulvu.
„Je to vidět, když proleze brankou ven a chceme ho zahnat zpět. To už o brance nic neví a tlačí se někam do kouta,“ uvádí jeden z příkladů zoolog a hned přidává další story zpřed několika dnů. „Dostali jsme darem mladého samce a umístili jej do sousedství zeber. Přes hrazení tak dlouho provokoval hřebce, až mu došla trpělivost. Pštrosa chytil za krk a způsobil mu zranění v podobě třicet centimetrů dlouhé rány. Veterinář mu ji pak musel sešít,“ uvedl Hyjánek.
Ošetřovatel Petr Frolec se ale poškozeného zastává. „Je sice trochu natvrdlý, ale blbý není. Ostatně každé zvíře je svým způsobem chytré,“ brání svého svěřence Frolec. Říká, že se s ním vždy domluví a ani se ho nebojí. „Netvrdím, že je přátelský, ale když je to nutné, klidně se k němu přiblížím. Musím se ale chovat ohleduplně, a když nemusím, k pštrosům zbytečně nechodím,“ uvádí. Jeho kolega Boris Skenderov dokonce říká, že nový samec je hodný.
Mláďata zatím ne
„Když přišel, dali jsme ho do výběhu vedle paovcí. Ty ale po něm začaly velmi agresivně vyjíždět. Musel jsem ho odebrat a odvést do prázdné ubikace, jinak by ho do rána paovce utrkaly. Chytil jsem ho za křídla a odtáhl pryč. Nic mi neudělal,“ chválí mlaďoška Skenderov.
Hodonínská zoo ale má nejen jeho. Pár pštrosů chová už řadu let. Mláďat se však dosud nedočkala. „Pštrosy jsme chovali jen expozičně, odchovem jsme se cíleně nezabývali. Teď ale zkusíme samici spojit s novým samcem a uvidíme, co to udělá. Třeba nakonec odchovy budou,“ říká Hyjánek.
Na vejcích u pštrosů sedává samec, jenž se také stará o mláďata. Jednomu samci přitom může do hnízda snášet víc samic, ale jen jedna je pro něj dominantní. To je ta, kterou si vyhlídne a která mu také snese nejvíce vajec. Když mu do hnízda přispějí i další, opatruje je sice také, ale odstrkává je na okraj hnízda, aby co nejvíce zahříval ty od prioritní partnerky. „Dělaly se na to téma pokusy s označenými vejci a tuto teorii potvrdily,“ řekl zoolog.
V domovině pštrosa, jíž jsou oblasti jižně od Sahary a vzácně i Somálsko, Etiopie a jižní část východní Afriky, používají pštrosa jako tažné či hlídací zvíře a pořádají i pštrosí závody. Jinak je tam chovají nejen pro maso, ale také pro peří, jehož například z Jihoafrické republiky ročně vyvážejí statisíce kilogramů pro oděvní průmysl. Pštrosí pera, jež jsou po obou stranách centrální osy stejně široká, se navíc v afrických zemích stala symbolem spravedlnosti.
V hodonínské zoo se nyní chystají spojit pštrosy s některými africkými zvířaty. „Plánujeme vícedruhové expozice. Ale teď, když jsme viděli ten atak zebřího hřebce, musíme být opatrní a raději zkusíme spojení s některou z antilop. Například s adaxy,“ plánuje ředitel zoo Miroslav Frais.
BOHUNA MIKULICOVÁ
