Má krásné oči a ještě krásnější kožešinu. Však ho pro ni málem vyhubili pytláci. A ač se to na první pohled nezdá, je velmi silnou, lovecky zdatnou šelmou. Ocelot, jedna z nejvzácnějších malých koček Jižní Ameriky, je nejen kvůli lovcům, ale také pro kácení pralesů coby jeho přirozeného prostředí, v seznamu ohrožených živočichů. V hodonínské zoo je k vidění v západní části zahrady v sousedství svého „rodáka“ psa hřivnatého.
Dnes jedenáctiletý Amor se tam ocitl před třemi roky poněkud netradičním způsobem. To když přišla o jeho tamní umístění požádat jeho majitelka Anna Churá.
„Vždycky jsem toužila po nějaké kočkovité šelmě. Jednou jsme si s manželem přečetli inzerát, v němž soukromý chovatel z Hradce Králové nabízel ocelota. Tak jsme si do východočeské metropole udělali výlet, abychom si tříměsíční, uměle odchované mládě prohlédli. Netrvalo dlouho a přijeli jsme si pro ně, byla to láska na první pohled,“ líčí jedenáct let starou příhodu dnes dvaapadesátiletá milovnice zvířat a na osmileté soužití s šelmou vzpomíná s nostalgií.
„Amorek byl přítulný, spával se mnou. Nedá se ani říct, že by ničil věci, i když je pravda, že například se sedačkou svými drápky pěkně zatočil. A taky se občas vyčural, kde ho napadlo, přestože se naučil chodit na záchod, který měl za závěsem v předsíni. Takže se u nás stále jen mylo a pralo. Nijak jsme ale našeho miláčka neomezovali, měl k dispozici celý byt,“ jihne ještě dnes Anna Churá, i když přiznává, že podobnou zkušenost už by nezopakovala.
Před třemi lety totiž ovdověla a na zvíře vyžadující pozornost přestávala stačit. Hlavně proto, že jde o typicky nočního živočicha,, který si chtěl hrát v době, kdy ostatní spali. „Nešlo to, nestíhala jsem, byla jsem nevyspalá a unavená. Nezbylo, než ho dát pryč. Ale to loučení bych nikomu nepřála. Vyplakala jsem moře slz,“ říká ještě i teď s lítostí.
Učí se být šelmou
Podle zoologa Jaroslava Hyjánka udělala žena dobře, že Amora „propustila“. S chovem dravých zvířat v domácnosti nesouhlasí.
„Jde o šelmu, která nepatří do domácích chovů. Z divoké nelze udělat domácí kočku. Navíc se potlačují její přirozené instinkty,“ varuje zoolog. Amor se teprve nyní učí být skutečnou šelmou. Přiblížit by se proto k němu už nikdo neodvážil. Žije v ubikaci vedle dvojice psů hřivnatých, s nimiž tvoří pěknou jihoamerickou expozici.
„Protože jde o teplomilné zvíře, musí mít ubikaci vytápěnou. Navíc jsme pro něj vybudovali výběh, a doplnili jej větvemi a kládami, aby po nich mohl šplhat a také si brousit drápy,“ říká ředitel zoo Miroslav Frais.
Na srsti ocelota je podle něj velmi dobře vidět, odkud pochází. „Když si jej člověk představí v hustém zelenočerném pralese, tak jeho zbarvení je z hlediska maskování ideální,“ doplňuje šéf zoo.
Ocelot agresivní ale není. „Člověka by napadl, jen kdyby byl v úzkých,“ doplňuje ošetřovatel Boris Skenderov informace o kočce, která se v zajetí dožívá až dvaceti let. Amor, který má jedenáct, by tak ještě mohl mít potomky.
„Zkusíme mu sehnat samici a uvidíme, zda se pochlapí,“ sám je zvědav zoolog.
Autorka: Bohuna Mikulicová
