Nejspíš by k tomu všemu nikdy nedošlo, kdyby Honzova matka nenašla tehdy před deseti lety v novinách inzerát, na který jen tak zkusila zareagovat. „Je to dlouhý příběh. Prostě jsem se díky speciálnímu projektu spolufinancovaného Evropskou unií ocitl se jako malý kluk na studiích ve Vídni. Brečel jsem, chtěl jsem domů, ale mamka byla tvrdá,“ vzpomíná na těžké začátky bez rodiny dnes dvaadvacetiletý muž.

Ještě teď mu v hlavě naskakují vzpomínky na přísné vídeňské profesory, kteří se na něj zlobili, že nerozumí perfektně německy. I s tím si ale Honza do roku poradil. „Tohle odloučení od rodiny mi dalo sama sebe. Naučilo mě samostatnosti, musel jsem se postarat sám o sebe, přizpůsobit se okolí,“ vzpomíná. S přibývajícími roky přibýval také počet jazyků, kterými možná budoucí diplomat vládne.

„Angličtina, němčina, čínština, francouzština a španělština,“ vyjmenoval kromě češtiny ty, kterými se plynule ve světě domluví. Komunikace s místními lidmi v různých koutech světa je pro mladého muže potěšením.

„Učil jsem se ve škole a pak taky tak, že jsem vždycky ve vlaku v kupé čekal, až si někdo přisedne a pak jsem nenápadně začal konverzovat,“ nabídl neotřelou studijní metodu jazyků, díky které se podle něj nejvíc naučil. Ve všem hledá úspěšný, pohodový student s IQ „pouhých“ sto čtyřicet, jak skromně pouze naznačil, navíc jedno velké dobrodružství. Když vzpomíná na pro mnohé jistě děsivý zážitek z Káhiry, směje se.

„Nasedl jsem do taxíku a vydal se za známými k jejich hotelu. Ti mi kladli na srdce, abych taxikáři dal vždy víc než jednu liru. Já jsem mu dal ale přesně jen tu jednu. On najednou zastavil přímo uvnitř rušné křižovatky a vyhodil mě v totálním chaosu ven. Uprostřed Káhiry…,“ popisuje událost, kterou prožil jako čtrnáctiletý kluk.

Jak poté se smíchem dodal, poradil si v klidu i tak. Bez zmatků a strachu prostě došel na určené místo v jednom z nejrušnějších velkoměst světa po svých.

Nejvíce mu ale učarovala Čína. Tam prožil celý rok a dokonce se i zamiloval. „Čína je obrovská, nádherná země a toužím ji poznat. Fascinují mě lidé, kultura i nádherná příroda,“ vyznal se mladý muž, který by rád v této asijské zemi po dostudování vysoké školy pracoval jako diplomat. K tomu mu chybí možná už jen krůček.

„Od září bych rád začal dokončovat svá studia ve Francii. Proto teď intenzivně pracuji na své francouzštině. A ještě jsem si nedávno dělal také certifikát z čínštiny,“ prohodil jen tak mimochodem.

Když má možná budoucí pracovník OSN chvíli čas, rád si zahraje ping-pong, zaběhá v lese s buzolou, projede se na kole v okolních lesích, ale stejně ho to stále táhne ven, do Číny.

„Teď se tam chystám s cestovkou jako průvodce. Už se nemohu dočkat. V Hodoníně jsem rád, ale za chvilku se nudím a už zase vymýšlím, co dál,“ říká Jan Náplava.

Za to, čeho dosud v životě dosáhl, vděčí, jak sám řekl, nejvíc svým rodičům. Věří, že jim jednoho dne vše, co do něj vložili, také vrátí. „Čeho bych chtěl v životě dosáhnout? Láká mě spousta věcí. Chci prožít různorodou kariéru, láká mě diplomacie i arabský svět. Pokaždé, když vyjdu na ulici, objevím a zažívám něco zajímavého. To je to, co mě asi na životě nejvíc fascinuje,“ vyznal se ještě.