„Kdo se chce nadřít, vezme si osmdesátku, kdo se nadřít nechce, vezme si padesátku,“ radí sekáč František Benetík. Se smíchem dodává, že nemluví o ženách, ale o délce čepele kosy. Příprava kosy je malý rituál. Musí se hlavně dobře naklepat a nabrousit. Sekáči mají kosy ostré jako břitvy. „Kosu jsem si naklepával včera sám, hrál jsem si s ní asi hodinu,“ popsal přípravu na dnešní den jeden ze sekáčů.

Když člověk opře násadu o zem, měla by mu kosa sahat k bradě. Důležitý je i sklon čepele. Většina kosců se shoduje na tom, že nejlepší kosy pocházejí z Ruska.

Vyzbrojeni pekelně ostrými nástroji kopnou do sebe sekáči štamprli a pustí se do práce. Tráva před nimi jim sahá k pasu, za nimi zůstává anglický trávník. V kosení louky se soutěží. Nerozhoduje rychlost, ale kvalita. Za sekáčem nesmí zůstávat stojící tráva.
Kosci rádi vysvětlují techniku kosení lidem, kteří je pozorují a nabízejí jim své nástroje. „Za tebou by se kráva ještě napásla,“ směje se jeden z nich, když půjčí svou kosu kolemjdoucímu mladíkovi.

Sekáče obcházejí kluci z cimbálky a u některých z nich se zastaví a zpívají horňácké písně. Kosy na chvíli odpočívají a rozpálení chlapi zvedají ruce do výšky.
Po sóle se vracejí k práci a cimbálka pokračuje k dalšímu z nich. Kosy se zakusují rytmickými údery do trávy, jejíž vůně se rozlévá po louce.
Když jsou kosci v polovině louky, usínají první diváci, kteří to přehnali se slivovicí. Řeší se i první ztráty v podobě zlomených násad.
Práce jde sekáčům pěkně od ruky a kolem desáté se dostávají na konec louky. Posekanou trávu rozhrnují ženy s dřevěnými hráběmi. Čím dál víc lidí se přesouvá z louky ke stánkům s občerstvením, kde organizátoři připravili tradiční zabijačkové pohoštění.

Návštěvník mohl odejít obtěžkaný sklenkami s medem, perníky, tkanými látkami nebo jinými lidovými výrobky.
Většina strýců, kteří se proběhli s kosou po louce, už dnes doma používá křovinořez, ale tradiční Horňácké kosení si nenechají ujít.