„Posbírala jsem všechno, co jsem měla doma. Základ je z mé první autorské výstavy, kterou jsem měla ve Vlčnově před třemi lety, když jsem se loučila s prací a odcházela do důchodu," říká s úsměvem bývalá ředitelka vlčnovského Klubu sportu a kultury. Ta ale není zvyklá vystavovat. „Je to pro mě velká premiéra, protože jsem se podílela jen na těch společných expozicích ručních prací. Jsem začátečník," směje se Zdeňka Brandysová.

Inspiraci nabírá v přírodě či ilustracích. „Začala mě bavit kombinace krajky s něčím, co k ní tradičně nepatří, například s přírodninami – kůrou a starým dřevem," svěřuje se slovácká tvůrkyně.

Svá nejnovější díla tak představuje na třešňových deskách a ořechové kůře. „Inspiroval mne také kus vyhozeného polorozpadlého železničního pražce. Ten jsem pak oživila krajkou," představuje jeden z exponátů.

S paličkováním začala jako samouk podle příručky na konci sedmdesátých let. „Krajka mě nějakým záhadným způsobem přitahovala už při studiích. Když jsem šla po maturitě na Slovensko do Handlové, kde jsem myslela, že se naučím paličkovat od starých krajkářek, moc to nešlo," vzpomíná Brandysová.

Pak zkusila kurzy. „Z příručky si totiž nejste jistý, jestli techniku zvládáte, protože je poměrně náročná. Po návratu jsem chodila do kurzů v Brně a Praze, až jsem se utvrdila, že jsem to zvládla," pokračuje Vlčnovjanka.

Paličkování se tak stalo jejím velkým koníčkem. „V devadesátých letech jsem se jím snažila i živit, což ale úplně nešlo. Tak jsem pak pracovala u nás v kulturním klubu, což bylo náročné, paličkování u mne proto upadalo," popisuje přelom tisíciletí nad krajkami Brandysová.

Pak ale odešla do penze. „Tak jsem si řekla, že teď opět můžu," pousmála se.

Už má za sebou také vedení několika kurzů. „Technika je sice složitá, ale základy se naučí jak desetileté děcko, tak pětašedesátileté babky," dodává výtvarnice, která už ilustrovala i knihu.