„Lidé však hledají především zážitky, takže původní expozice už zastarávají,“ říká ředitel brněnského pracoviště Národního památkového ústavu Petr Kroupa. Jeho ústav má ve správě dvanáct hradů a zámků a na další památky v kraji dohlíží. „Peníze od státu nám přitom stačí jen na platy pro zaměstnance. Na provoz památek i programy pro návštěvníky si musíme vydělat na vstupném,“ upřesňuje památkář.

Kam byste letos pozval turistu, který už navštívil téměř všechny jihomoravské hrady a zámky a hledá nějaký nový a zajímavý cíl výletu?
Takovým lidem bych letos jednoznačně doporučil návštěvu zámku v Lednici. Tam totiž 13. května otevřeme naši letošní největší výstavu, která lidem představí výjimečnou kolekci historických loutek z Evropy i dalších míst. Majitelem sbírky je současný ředitel Národní galerie Milan Knížák, který loutky sbírá skoro padesát let. Návštěvníkům v Lednici ukážeme například padesát let staré originály téměř v životní velikosti i další zajímavosti. Součástí výstavy bude i jeviště, kde tyto loutky díky různým divadelním souborům ožijí. Výstavu navíc doplní nově zpřístupněné místnosti, které budou vybavené jako dětské pokoje princů a princezen. Máme tam třeba barokní nábytek, který je zmenšený pro děti, takže jde opravdu o nevídané věci.

Loni jste takovou velkou výstavu uspořádali na Pernštejně. Stanou se tedy podobné akce tradicí?
Letošní výstava v Lednici je vlastně už třetí z řady velkých celoročních výstav našeho pracoviště. První se konala před třemi lety ve Valticích a představovala moravské rytíře Řádu Zlatého rouna. Druhá byla loni na Pernštejně a letos bude takovou naší stěžejní akcí výstava v Lednici. K pořádání velkých výstav mě inspirovali naši sousedé v Dolním Rakousku, kteří dělají takzvané Zemské výstavy. Ty jsou součástí zemské politiky a jdou na ně obrovské peníze, které jsou určené nejen na přípravu výstavy, ale i na infrastrukturu v místě, kde se výstava koná. Díky jedné z těchto akcí se pro blízkou obec postavila například železniční zastávka. Proto jsem si řekl, že takovou velkou akci bychom také mohli každý rok udělat. I když samozřejmě v menším, bez železničních zastávek.

Kolik peněz vás taková výstava stojí a kde na ni berete?
Snažíme se je připravovat levně. Takže výstavu, která by stála jeden či dva miliony, zvládneme přichystat přibližně za půl milionu korun, protože velkou část prací zvládnou naši stálí zaměstnanci. A peníze si musíme sehnat od sponzorů.

Je těžké v dnešní době sehnat sponzory, kteří dají peníze na podobné akce?
Před první výstavou to byl docela problém, protože nám chyběly kontakty a zkušenosti. Loni už to bylo snazší a letos už se nám sponzoři přihlásili sami. Máme navíc i sponzory, kteří podporují i jiné věci než přímo výstavy. Teď jsme získali například zcela mimořádného sponzora, který nám dal milion osm set tisíc korun na opravu fontány
v Bučovicích.

Co firmu k takovému daru inspirovalo?
Bučovická kastelánka pořádá pravidelně dobročinné Koncerty pro zámeckou fontánu, na kterých vždy vybereme pár desítek tisíc korun
a jsme nadšení. Na koncerty chodí jak lidé z radnice, tak i šéf jedné velké regionální firmy, který se nakonec rozhodl přispět na opravu větší částkou.

Je to výjimečný případ, nebo lidé podporují památky ve svém okolí častěji?
I na Břeclavsku nám sponzoři opakovaně dali peníze na účast na dražbách v Amsterdamu a Londýně. Díky nim jsme pak koupili nábytek a obrazy pro zámky v Lednici a ve Valticích. Nebo nás kontaktoval jeden sběratel z Prahy, který nás pochválil, že památkovou péči děláme dobře, a daroval nám nějaké vybavení pro zámek ve Valticích. Setkáváme se s velkou vstřícností lidí nejen z regionu, kteří cítí, že by mohli pomoct, a chtějí, aby byl náš kraj zajímavější.

Kolik vlastně dostáváte peněz od státu?
Kdybychom chtěli být alibisté a spoléhali se jen na peníze od státu určené na chod ústavu, tak bychom se nezmohli téměř na žádné akce. Tento příspěvek nám totiž pokryje jen platy všech dvou set dvaceti dvou zaměstnanců. A to je všechno. Na velké opravy musíme získávat peníze z jiných státních či evropských dotačních fondů a na provoz památek a jejich drobnou údržbu musíme vydělat na vstupném a nájmech. Ročně vyděláme na našich dvanácti hradech a zámcích přibližně padesát milionů korun a stále se musíme snažit, abychom lidem nabízeli něco nového a neztratili přízeň návštěvníků.

V dnešní době se už lidé nechtějí spokojit s výstavami a akcemi, kde je stále někdo napomíná, aby na exponáty nesahali a jen se dívali. V kurzu jsou naopak výstavy a expozice, kde je možné si věci osahat a vyzkoušet. Dají se těmto trendům přizpůsobit i památky?
Je pravda, že původní expozice se postupně přežívají. Lidé chtějí, aby se kolem nich něco dělo. Nebo ještě lépe, aby byli vtaženi do děje. Lákají je třeba kostýmované či noční prohlídky. A to i přesto, že v noci toho na prohlídce vlastně moc nevidí, jak říká s nadsázkou jeden náš kastelán. Snažíme se proto prohlídky oživovat. Například zámek v Miloticích už nabízí prohlídky, při kterých se do kostýmů oblékají nejen průvodci, ale i děti.
A byl bych rád, kdyby se nám postupně na každém zámku podařilo zřídit něco jako historické herny pro děti. Tam by si mohly osahat a vyzkoušet věci, které jsou na zámcích k vidění. Kluci by se třeba seznámili s historickými zbraněmi, holčičky by si zase mohly zkusit připravit střih na nějaké historické šaty.

Při přípravě takových lákavých expozic ale musíte zároveň dobře nastavit cenu vstupného, aby lidé na prohlídku vůbec šli. Letos jste vstupné opět v řádu desetikorun zdražovali. Nemáte strach, že to lidi odradí?
Často se mě lidé ptají, zda zdražujeme proto, abychom vydělali. Ale tak to není. Žádný náš zámek není výdělečný. Zdražujeme proto, abychom byli schopni platit provoz památek. A je potřeba si uvědomit, že kulturní zařízení nejsou výdělečná nikde. Nevydělává ani pařížský Louvre, kterým projdou denně davy turistů. Když jsem byl v devadesátých letech na stáži v Paříži, dozvěděl jsem se, že z návštěvnosti pokryjí jen deset procent provozních nákladů.

Při návštěvě některého z vašich hradů či zámků zaplatí člověk od osmdesáti do sto padesáti korun. Je to tedy podle vás přiměřené?
Myslím si, že naše vstupné je stále podhodnocené. A co je podhodnocené, toho si lidé málo váží. Vezměte si třeba, kolik zaplatíte za lístek do kina. Stejně jako na naše nejznámější památky, například do zámku v Lednici. A do kina přitom asi chodíte častěji než na zámek. Chápu, že potíže mohou mít například rodiny s více dětmi, ty se však snažíme zvýhodňovat rodinným vstupným. Ceny vstupného můžeme srovnat i se sousedním Rakouskem, kde stojí litr benzinu jako u nás, ale prohlídka podobných památek sedm až deset eur, za audioprůvodce si zaplatíte dalších pět až deset eur a za živého průvodce si také připlatíte.

Kromě památek, které má Národní památkový ústav ve své správě, dohlížíte i na další památky v kraji. A často se mluví o tom, že mnoho cenných objektů chátrá. Která z jihomoravských památek je na tom podle vás nejhůř?
Dlouho chátral zámek v Letovicích, ten už však vstal z mrtvých. Největší škoda je obrovského zámku v Jaroslavicích, který lidé najdou mezi Znojmem a Mikulovem. Bohužel doplatil na restituce. Koupil ho rakouský lékař, ale na druhou stranu ho vlastně nemá, protože se s ním řada restituentů soudí. A tak do zámku neinvestuje, protože si není jistý, jak to dopadne. Dalším chátrajícím objektem je zámek v Moravském Krumlově. Ten sice vlastní společnost Incheba, ale nestará se o jeho opravu.

Jak jsou na tom drobnější stavby?
Těch chátrajících je určitě spousta. A to jak obecních, na jejichž opravu nemají peníze obce, tak soukromých, o které se nestarají soukromníci. To je bohužel chyba nedodržování památkového zákona, který stát neuplatňuje dostatečně důsledně. Jakmile vlastníte památku, musíte se o ni jako majitel starat. Nebo ji prodat někomu, kdo se o ni starat bude. A když se nestaráte, měl byste dostat pokutu, protože péče o památky je v obecném zájmu. Tady je však jakési obrácené povědomí, podle kterého berou lidé péči o památky jako šikanu ze strany památkářů. A pokuty se udělují málokdy.

Národní památkový ústav má sice na památky dohlížet, ale pokuty uděluje jiný úřad, že?
Ano, ty by měly udělovat pověřené obecní úřady, jenže této možnosti jen málokdy využívají.

Proč?
Z mnoha různých důvodů. Bylo by například správné, aby společnost Incheba dostala pokutu za to, že se nestará o moravskokrumlovský zámek. Jenže tu by jí musela udělit moravskokrumlovská radnice, která si to s firmou patrně nechce rozházet. Vlastník zámku v Jaroslavicích by se zase bránil, že nebude platit pokutu, když neví, zda je zámek jeho.

Mohou být pokuty vůbec tak vysoké, aby vlastníky motivovaly k péči o památky?
Ano, protože se maximální výše pokut nedávno zvýšila. Za poškození kulturní památky hrozí až dva miliony korun a u národních kulturních památek jsou to až čtyři miliony. Ale stále jsou situace, kdy se vyplatí o památku nepečovat a nechat ji zničit. To se stalo například při stavbě centra Trinity za brněnským hlavním nádražím. Při ní měl investor nechat zpracovat archeologický průzkum. Neudělal ho a dostal pokutu v řádu statisíců, jenže ten průzkum by ho stál možná pár milionů.

Majitelé památkově chráněných domů si často stěžují, že je památkáři při opravách domů nutí k dodržování sebemenších detailů, zatímco u mnoha důležitějších památek zavřou oči. Co může člověk dělat, když se přístupem památkářů cítí dotčený?
Národní památkový ústav funguje v tomto ohledu podobně jako třeba nemocnice. Tam ředitel také nemůže ovlivnit každý lékařský úkon. Může se jen snažit, aby zaměstnával co nejkvalitnější lékaře.

Když člověk není spokojený s péčí konkrétního doktora, může si stěžovat u jeho nadřízeného. Mohou si lidé, kteří nejsou spokojeni s konkrétním památkářem, přijít stěžovat třeba za vámi?
Určitě ano. Potíž je však v tom, že chyby se obvykle dopustí ten památkář, který povolí něco, co by povolit neměl. Lidem ale naopak vadí, když někdo na dodržování pravidel trvá. A my přece nemůžeme povolit zbourání památkově chráněného domu, protože o ulici dál to někdo protiprávně povolil.