Dokladem této tvůrčí činnosti s výraznými znaky vysoké výtvarné hodnoty je od středověku krumplování a vyšívání. Obojí bylo u nás ikonograficky doloženo především od 12. století, ale známé jsou vyšívané hedvábné šátky z 9. století, podle poznatků archeologů možná užívané v časech Velké Moravy jako platidlo při běžném směnném obchodování.
Ve středověku se vyšívání a krumplování vyskytovalo u dvorů, klášterů a později v i měšťanských domech. Na domácích i dovážených látkách vytvářely vyšívačky i vyšívači (krumpléři) barevným hedvábím, stříbrnými i zlatými nitěmi, perlami i drahými kameny kříže, květy, ptáky i jiné náročné ozdoby, často také státoprávní symboly – českého lva nebo moravskou orlici. Petr Žitavský (Peter von Zittau, 1260 – 1339, český vzdělanec, diplomat, letopisec, politik německého původu, třetí opat zbraslavského kláštera, jenž pokračoval v psaní Zbraslavské kroniky, ve které je popsána historie od potopy světa do roku 1338), uvádí, že roku 1310 si Eliška Rejčka (Ryksa Elżbieta, 1288 – 1335, dvakrát česká a polská královna, nakonec manželka českého šlechtice Jindřicha z Lipé z rodu Ronovců, 1275 – 1329), ze starobylého rodu Ronovců), sama vyšívala svatební šaty.
Také bývalý benediktinský ženský klášter svatého Jiří v Praze s přilehlou bazilikou (založen roku 976 ve východní části komplexu Pražského hradu při Katedrále sv. Víta) měl svou textilní školu. Vynikající domácí tradici tak již v časech gotiky vytvořili svými prostředky krumplíři a vyšívačky. Vyšíváním se zdobily nejen liturgické oděvy a královská roucha, ale také věci užívané k výzdobě – přikrývky, pokrývky, závěsy, na nichž byly vyobrazeny postavy svatých i světské náměty stvoření světa nebo výjevy válečné, zvířecí i rostlinné motivy. V 16. a 17. století byly v textilních a krejčovských dílnách zpracovány výšivkové a ornamentální vzorníky. Zde rozvíjená starodávná tradice vyšívání se rozvíjela v období vrcholného středověku a v 19. a 20. století se užívala při výzdobě oděvu duchovního, měšťanského a postupně se prosadila do výzdoby také svátečního oděvu venkovanů.
Vyšívání je zdobení hladkých jednobarevných tkanin různě seřazenými a tvarovanými stehy. Je téměř tak staré jako tkaní a má za účel změnit jednotvárnost základních výrobků textilních. Vyšívání se užívá na látky bez vetkaných vzorů a setkáváme se s ním ve všech dobách i u všech národů; i proto má jako jiné umělecké výrobky svůj ráz i sloh. Podle materiálu a způsobu provádění lze druhy vyšívání rozčlenit na vyšívání na počítaných vláknech tkanin, vyšívání bez ohledu na počet vláken, na vyšívání námětové, vyšívání zlatem a nakonec na vyšívání nejen perlami, ale třeba i peřím. Vyšívání je dokladem výtvarného smyslu a nadání lidu a od počátku 19. století se starší místní jednoduchá výšivka, složená ze základních stehů a sloužící především k spojování látek nebo k zpevnění okrajů a přešívající sklady a vrapy, rozšiřovala a umělecky proměňovala ve výzdobnou část oděvu a dalších textilií. V tom období došlo v lidové výšivce stylově k mísení tvarů renesančních a barokních se styly empírovými a biedermeierovskými.
A právě lidová výšivka na Slovácku vychází především z renesanční ornamentiky. Technické provedení lidových výšivek bylo závislé na volbě materiálu, starší místní tradici a dobovém vývoji.
S kvalitou základního materiálu tak korespondoval i materiál výzdobní. Režné hrubě lněné i konopné plátno se od 18. století počalo při výrobě součástek lidového oděvu zaměňovat kupovaným tenkým plátnem. Podobně hrubou domácí přízi začíná již v 17. století nahrazovat barevné hedvábí, příze a bavlna, až nakonec výzdobným materiálem 19. století jsou lesklé příze a bavlnky vedle méně častých a pouze místně oblíbených penízků, korálků či dokonce rybích šupin nebo pavího pera.
Na plátně se uplatňoval počítaný ornament šitý tzv. stehy buchtičkovým, křížkovým, čárkovým, přes vytahované nitě, mřížkou či hrachovinou na počítané nitě. Malované vzory se naopak vyšívaly stehem plochým, stonkovým, smyčkovacím či úsporným. Na bílých výšivkách nejčastěji vyšívačky užívaly stehy uzlíčků, aplikací či tzv. pavoučků. Pro naše české lidové prostředí je příznačné, že na lidových muzejních textilních vyšívaných exemplářích bylo rozpoznáno kolem stopadesáti různých stehů.
Podíváme-li se blíže na motivy v období největšího rozvoje vyšívání v lidovém prostředí, pak seznáme, že v ornamentech převládaly vzory rostlinné nad figurálními nebo vysloveně geometrickými tvary. Nejčastěji to jsou růže, tulipán (zvonek), chrpa (karafiát), jablíčko, srdce, ptáčci, jelen, renesanční váza, osmicípá hvězda, srdcovitá růžice nebo například dvojhlavý orel.
I dnes na slováckých vesnicích působí zručné ženy, které se zdobení nových lidových krojů, ale i užitkových textilních předmětů věnují. S výsledky jejich krásné a rozmanité umělecké tvorby se můžeme setkat na četných místních folklorních slavnostech, při duchovních setkáních nebo na nejrůznějších výstavkách rukodělné výroby našich občanů.
FRANTIŠEK SYNEK
