„V pondělí v ranních hodinách jsem nastoupil do rychlíku směr Brno, načež mě zanedlouho čekal v Břeclavi Eurocity do Budapešti,“ popsal své první kilometry čtrnáctidenní cesty Petr Jurčík.

Na obědě si pochutnal na budapešťském nádraží Keleti, a to na vynikající maďarské klobáse. Večer dorazil na maďarsko-rumunskou hranici a pak do téměř dvousettisícového Aradu, kde naskočil na vlak do Bukurešti. „Sice jsem si předsevzal, že se celou cestu pokusím absolvovat výhradně vlakem, příroda mi to trochu zkomplikovala. Vlivem vydatného deště se totiž poškodil úsek před bulharsko-tureckými hranice, což mě přinutilo pokračovat ranním letadlem z Bukurešti do Istanbulu,“ upozornil jednatel firmy a student Jurčík.

V rumunské metropoli stejně jako v celé zemi sledoval následky nedávné sněhové kalamity. Odlet do největšího tureckého města byl přesto bezproblémový. „Na prohlídku Istanbulu mi nezbylo moc času, proto jsem zamířil jen k památkám, jako je na mešitu přestavěná katedrála Hagia Sofia či Modrá mešita,“ podotkl Jurčík.

Poté se přesunul přes Bospor. Tam už čekal vlak do Ankary. V tureckém hlavním městě toho ale podle hodonínského cestovatele nebylo příliš k vidění, žádné historické centrum, jen moderní budovy. Nasedl tak na třídenní jízdu mezi dvěma hlavními městy. „Vlak vyjel slušně naplněný už z Ankary, v další stanici už se zaplnil úplně. V kupé se mnou cestoval asi dvacetiletý mladík z Norska, který je na cestách již tři měsíce a jeho cílovou destinací je Srí Lanka,“ uvedl hodonínský cestovatel s tím, že devadesát procent pasažérů tvořili Íránci.

Ranní budíček byl v režii policie. „Vjeli jsme do tureckého Kurdistánu, který se netají separatistickými tendenci. Policejní doprovod s námi pokračoval až do přístavního Tarvanu, odkud nás trajekt převezl do Vanu na turecko-íránské hranice,“ pokračoval Jurčík.

Všude kolem cesty se tyčily třítisícové hory, velké množství sněhu, prostě tuhá turecká zima. Kontrola na hranicích byla překvapivě zběžná. „Nikdo se na nic neptal. Íránský policista mi podal ruku a popřál šťastnou cestu. Následně jsem zjistil, že je to v Íránu celkem běžné,“ podotkl hodonínský milovník železnice.

Nad ránem dorazil do prvního většího íránského města – Tabrízu. „Měl jsem tady dvouhodinovou pauzu, stihl jsem tak navštívit okolí stanice. K vidění jsou všude četné portréty ajatolláha Chomejního, vůdce islámské revoluce. Jen na železniční stanici jsem jich napočítal osm,“ připomněl Jurčík nevšední podívanou, kterou si zpestřil jehněčím s rýží v přepočtu za přijatelných padesát korun. „Později jsem zjistil, že šlo o dražší restauraci, a že se dá v Íránu najíst ještě levněji,“ dodal cestovatel, který dorazil do Teheránu.