Irena Norková peče bramborové placky – patenty, známé taky jako laty. Jiřina Ždánská zdobí medové perníky. Perníky vyžadují cit pro ornamenty, ale i sílu na vyválení těsta. Patenty zase musí jít rychle od ruky.
„Dřív jsem používala různé mašiny, ale byly moc pomalé, takže radši všechno dělám ručně,“ říká Irena Norková. Se svou dcerou, která jí někdy vypomáhá, jsou sehraný tým. Těsto vyválí a šup s ním na litinovou plotnu. Na talíři roste komínek upečených placek. Ještě chybí potřít mákem s povidly, smotat a zakázka dvou set kusů bude hotová.
Oblíbenou pochoutku odebírají obchody po celém okresu, ale jezdí s nimi i na jarmarky a další akce, kde jejich pečení i předvádějí. „Letos byl úžasný festival ve Strážnici. Pekly jsme v krojích v dřevěné chaloupce a lidi si to moc pochvalovali,“ vzpomíná dcera Ireny Norkové Linda Horká.
Říká, že nejchutnější jsou laty pečené na sporáku, ve kterém se topí dřevem.
O dvě ulice dál bydlí Jiřina Ždánská, která se živila pečením a výzdobou medových perníků.
„K perníkům jsem se dostala přes svou tetu, u ní jsem se učila první ornamenty. Výsledek musel dobře vypadat. Takže jsem musela výzdobu často oškrábat a začít znovu,“ vzpomíná na své začátky Jiřina Ždánská.
Postupně se zdokonalovala ve zdobení a získala i vědomosti o výrobě a historii perníků. „Perníky bývaly dřív luxusním pečivem, které se peklo pro královské stoly,“ říká Jiřina Ždánská.
Perník je prý lepší péct ze starší mouky a na zdobení je potřeba sehnat kvalitní cukr. Není taky pravda, že si člověk na perníku vyláme zuby. Pokud se dobře uchovává, zůstává měkký.
„Perníky, které se sladí medem, jsou tužší, ale vydrží roky. Když se dřív v perníkářské rodině narodila dcera, zadělalo se těsto, a když se vdávala, tak se z něho peklo,“ připomíná minulost malířka perníků.
Každý malíř perníků má prý osobitý rukopis, který nejde napodobit. Zdatní zdobiči jsou prý i muži.
Dnes už Jiřina Ždánská pověsila živnost na hřebík, ale na vánočním stromku perníčkové ozdoby nesmějí chybět.
