Jan Petrucha na 17. listopad 1989 vzpomíná velmi rád. „Bylo to něco skvělého, radostná událost,“ vnímá dodnes příjemné pocity, které ho ovládly před dvaceti lety, když tento bývalý politický vězeň trávil dny na Václavském náměstí.

Dnes o tom pětaosmdesátiletý muž z Hroznové Lhoty s radostí vypráví dětem. A nejen o 17. listopadu, ale také o období totality, kdy si pobyl tři léta ve vězení a nemohl dostudovat, i o zážitcích z druhé světové války. I když to vše je historie poměrně nedávná, děti o ní, jak Petrucha říká, nemají povědomí. Proto vítá, když se školy zapojují do projektu Příběhy bezpráví. Ten pořádá společnost Člověk v tísni letos popáté.

„Projekt vznikl jako reakce na nedostatečnou výuku moderních dějin na základních a středních školách. Prostřednictvím filmu, pro mladé lidi přitažlivého média, a následných debat s hosty, se žáci seznamují s nedávnou minulostí,“ přibližuje projekt jeho koordinátorka Kateřina Saparová. Podle zakladatele projektu Karla Strachoty se ale mladí lidé o období komunistického Československa zajímají.

„Z našeho dotazníkového šetření vyplývá, že o tomto období má dostatek informací méně než dvacet procent studentů středních škol. Přitom jen dvaadvacet procent z nich uvedlo, že se nechce dozvědět více,“ informuje.

Stěžejní akcí Příběhu bezpráví je listopadový Měsíc filmů. Školy si letos mohly zdarma vybrat z pěti dokumentárních filmů. „V tomto roce jsme s přihlédnutím k nárůstu neonacistických aktivit zvolili filmy zaměřené především na holocaust. Stejně jako v minulých letech poskytujeme školám i jedenáct krátkých filmů Za železnou oponou, které jsou zaměřeny na období komunistického Československa,“ uvádí Saparová. Z osmi set škol v republice se z Hodonínska zapojilo šest.

V Základní škole v Lužicích například spolupracují s tamní kronikářkou. „Vždycky je lepší, když děti slyší vyprávění někoho, kdo tím žil a kdo to umí podat. Starším dětem by se historie měla přiblížit. Kdyby se tímto aspoň někomu z nich rozsvítilo, tak to má smysl,“ říká zástupkyně ředitele Jana Líčeníková.

Vyprávění pamětníků za nejlepší způsob, jak mladým vrýt do paměti důležité události, považuje i Jan Petrucha, jenž besedoval s žáky školy v Hroznové Lhotě. „Film Hitler, Stalin a já je moc nezajímal. Když jsem ale začal vyprávět, otevřely oči a začaly poslouchat,“ popisuje Petrucha. Podle něj je škoda, že se ve školách moc nevzpomíná na rok 1918 ani 1989. „Jakoby naše vlast neměla narozeniny,“ konstatuje smutně. „Málo se v dětech buduje vlastenectví. Je to škoda, přece jen jsme jakási česká rodina a měli bychom si to uvědomovat. I když to dnes musíme brát také jako Evropané, přesto bychom na své češství neměli zapomínat,“ dodává.

Kde a jak oslaví výročí 17. listopadu

HODONÍN:
17. 11. v 17.00 – Setkání pod širým nebem u sochy TGM. Zazní vzpomínkové songy, hrát bude symfonický orchestr hodonínského gymnázia. Setkání protká několik proslovů, pár slov může do mikrofonu říct každý.
HODONÍN:
17.11. v 19.30, sál Evropa – koncert POCTA Z. N. – hraje Neřež, party Zuzany Navarové zpívá Klára Vytisková. Koncert je připomínkou Navarové, která by se dožila letos 50 let, a oslavou 17. listopadu.
KOSTELEC:
17. listopad v 15.00 – SVOBODA. Koncert ve farním kostele bude pokračovat besedou s historikem Vojtěchem Vlčkem z Ostravy a politickým vězněm Stanislavem Lekavým z Josefova.
Vzpomínky na 17. listopad 1989

Hodonín – Co se dělo v listopadu 1989 v Hodoníně? Také zde povstali občané proti totalitnímu režimu a v průvodu se vydali k radnici. Zde mělo dojít k projevu, ale kvůli úmyslnému poškození mikrofonu se pak vše odehrávalo na místě, kde stojí pomník T. G. Masaryka. Zde jsme informovali o událostech v Praze za dohledu příslušníků SNB a StB, kteří nás provázeli někdy až k domovu. Lidé byli nadšeni obrovskou změnou, protože už nedoufali, že se ze země obehnané ostnatým drátem podívají někdy třeba jen do Vídně. Nadšení však brzy opadlo a změnilo se v chaos, jenž způsobili i bývalí členové KSČ nebo Národní fronty, kteří postupně vytlačili vedení OF a stanuli v čele Klausovy ODS. K největšímu rozčarování došlo koncem roku 1992, kdy díky nesmiřitelným sporům politiků byla rozdělena ČSR na Českou a Slovenskou republiku. Jaký to byl cynismus, když Václav Klaus, který se stal premiérem, položil v Hodoníně kytku k pomníku TGM, jehož společný stát Čechů a Slováků právě rozbil. A tak nám zbyla jen vzpomínka na 17. listopad i na řetěz spojených rukou, jehož se mezi Hodonínem a Holíčem zúčastnilo počátkem devadesátých let kolem deseti tisíc lidí. Národ se stal znovu obětí politické zvůle, která trvá dodnes. Zůstaly nám dnes i vzpomínky na ty, kdo riskovali a v listopadových dnech se zapojili do demokratizačních změn.
Rudolf Jiříček

Díky, mistr president!

Ratíškovice – Když si vzpomenu na 17. listopad před dvaceti lety, tak se mi vybaví jméno Ronald Reagan. Jméno politika, který všechny ty události, předcházející pádu komunismu, spustil. Ano, poděkování patří vám, pane prezidente Ronalde Reagane. Díky vám žijeme nyní ve svobodné zemi bez okupačních vojsk. Když se tento muž ujímal funkce prezidenta USA, tak prohlásil, že položí komunismus na lopatky. A dokázal to. I přesto, že to byl jen pouhý přestárlý herec, jak o něm psal komunistický tisk. S odstupem času bych nazval sametovou revoluci „podvedenou revolucí“. Vedení OF učinilo s politickými špičkami obchod. Vy nám předáte politickou moc, my vám na oplátku zaručíme beztrestnost, další existenci vaší strany a umožníme vám nás znovu okrást. Poprvé nás komunisti okradli v únoru 1948, podruhé v listopadu 1989. Privatizaci prováděli v drtivé většině komunisti.
V parlamentu nám stále tvoří zákony komunisti. Jestliže tu máme toto bratrstvo kočičí pracky, proč by nemohla existovat v tomto státě i fašistická strana? Bohužel jsme si jaksi zvykli potírat jen pravicový extremismus. Nechci ani extremismus levicový, ani pravicový. Poslanci by se měli zasadit o zrušení a zákaz činnosti komunistické strany. I přes všechna tato negativa, kdyby se mě dnes po dvaceti letech zeptali, zda bych šel do toho znova, odpověděl bych jednoduše: ano. František Koplík

Starého psa novým kouskům nenaučíš

Hodonínsko – Před dvaceti lety se lidé začali probouzet ze zlého snu do růžového rána. Bylo opravdu tak růžové, jak si ho Češi představovali? Nemůžu zapřít, že se cítím svobodná, jelikož to, co teď píši, bych před třiceti lety publikovat nemohla. Ale svoboda někde začíná a taky někde končí. Jsem narozená v postkomunistickém systému, kdy stát dostal novou šanci. Začalo se k nám dovážet zboží, ale k čemu, když na to lepší stejně nemáme peníze? Podnikaly se první výlety za hranice západních zemí. Na druhou stranu se zas pálila naše čtyřicetiletá historie. Proměnila se v prach, když komunističtí fanatici nechtěli, aby se prozradily jejich skandály. Je to dnes jiné? Všude slyším, jak pan G. vzal úplatek, pan T. sestavil špatnou vládu. Navíc tuhle situaci všichni nazývají demokracie. Tak mi tedy prozraďte, kam jsme se posunuli? V Česku zavládla řízená, nebo lépe řečeno rádoby řízená, anarchie. Politici v parlamentu spí, pijí jednu nejmenovanou minerálku, občas si přečtou noviny a málokdy zvednou ruku a stisknou tlačítko, vždy se ale urážejí a nadávají si. Český parlament se totiž začíná podobat hospodě páté cenové skupiny. A my, občané? Slepě tolerujeme to, co se tam nahoře děje. Naše znovu nabytá hrdost uvadá a v politice jsou zase ti blázni, kteří nebyli vychováni jinak než červeně. Pouto se SSSR tu bude ještě hodně dlouho.
Michaela Beránková