To, že je Masaryk Čech, tím však nijak nezpochybňuje. „Jeho rodiče měli deputátní byt v Hodoníně, kde pracovali, ale jeho matka porodila tam, kde měla rodina Masaryků silné zázemí,“ poukazál Michaláč na Kopčany, kde žil Masarykův otec i děda. Podle něj pak rodiče nechali budoucího zakladatele prvního československého státu zapsat do matriky v Hodoníně. Důkazy o tom hledal pět let a shrnul je ve své knize T. G. Masaryk a kopčianska legenda.

Vaše kniha vyšla před třemi lety. Kdy a proč jste se začal zajímat o Masaryka?
Pochopitelně z toho důvodu, že jsem se narodil v Kopčanech a jako patriot, kterého zajímá historie místa, ze kterého vzešel, byl promě Masaryk nepřehlédnutelný. Zaujala mě stará tradující se legenda o rodišti Masaryka v Kopčanech. Později jsem jako vydavatel pozval špičkového slovenského historika Dušana Kováča, abychom v roce 2000 společně připravili oslavnou bibliofilii k výročí narození Masaryka. To byl ten startovací moment, kdy jsem se začal intenzivně zajímat o problematiku Masarykova rodiště.

Na knize jde vidět, že jste studoval Masaryka ze všech stran, procházel jste archivy a zjištěné údaje jste srovnával s tím, co už bylo o Masarykovi napsáno. V závěru shrnujete argumenty a vyvozujete z nich vlastní závěry. Jak dlouho jste na knize pracoval?
Znamenalo to pět let absolutní koncentrace, pět let poctivé práce a studia. Hodně mi pomohla základna pro studium - Masarykovo muzeum v Hodoníně, kde jsem se vždy setkal se vstřícností. Hlavní pro mě bylo shromáždit jen a jen fakta. Mimo jiné jsem vycházel z článku Karla Plicky, který vyšel v roce 1937 v Lidových novinách a pak i knižně. Nikdo nepřinesl tak významné svědectví z Kopčan, pokud jde o vzpomínky přímých svědků na nejranější období Masarykova života, jako Plicka. Jsou nesmírně autentické a Plickovi není možné nevěřit.

To znamená, že s legendou o narození Masaryka v Kopčanech přišel první Plicka? Ale jaký jste měl motiv napsat tuto knihu?
Nazačátku jsem nebyl vůbec optimista, co se týká kopčanské legendy. Naopak jsem k ní byl velmi skeptický. Legenda se sice traduje, ale zarazilo mě, že do té doby ji nikdo seriózně nezkoumal. Existovala sice původní kronika Kopčan, která se potom záhadně ztratila, existovaly z ní opisy a pak ještě práce jednoho autora z Kopčan, jenž byl také velký patriot, ale to bylo všechno. Proto bylo potřeba něco k legendě udělat.

Vy jste jí chtěl přijít na kloub?
Pro profesionální historiky je to patrně nevábné téma, proto jsem se do toho pustil sám. Chtěl jsem zjistit, nakolik je kopčanská legenda pravdivá. Další věc je ta, že v Kopčanech stojí stále původní Masarykův domek, a to je věc, která musí kohokoliv provokovat.

Na začátku knihy popisujete historii Moravského Slovácka a Záhoří, míst, kde se Masaryk narodil a vyrůstal. Nedaleko Kopčan a necelé dva kilometry od slovanského naleziště v Mikulčicích stojí odnepaměti kostel sv. Margity. Ten až v roce 2004 označili archeologové za velkomoravskou stavbu z devátého století. Zatímco do Mikulčic se sjíždějí návštěvníci z celého světa, vědí vůbec Slováci, že mají z Kopčan nestarší zděný kostel v zemi?
Už si to začínají uvědomovat. Já jsem byl o tom intuitivně přesvědčený už dávno. Kostel stojí na místě, kde byla původně osada, dnešní Kopčany. Ty pak vytěsnily povodně na vyšší místo. Ale i čeští specialisté na Velkou Moravu uznávají, že ta osada kolem kostelíka sv. Margity byla pravděpodobně posledním zbytkem samotného velkomoravského sídla.

Letos si Hodonín připomíná 160.výročí narození rodáka Tomáše Garrigua Masaryka. Vaše kniha se snaží předložit důkazy o tom, že se Masaryk narodil v Kopčanech, přesto že tuto možnost nazýváte legendou. Jste přesvědčený o tom, že se Masaryk skutečně narodil v Kopčanech?
Dá se říct, že jsem o tom přesvědčený od první třetiny práce na knize, kdy jsem přišel na jeden zásadní argument. A ten přinesl Rudolf Šoupal, čestný občan Hodonína, spolubojovník Masaryka a spoluzakladatel Masarykova muzea. Tomu Masaryk poprvé řekl pravdu. Když Masaryk přijal Šoupala v letním sídle v Bystřičce na Slovensku, pověděl mu, že má na Hodonín málo vzpomínek. „Všichni říkají, že jsem se narodil v domku, kde teď stojí škola. Ale když o tom se mnou můj otec hovoříval, tvrdil, že tam to nebylo. Snad jsem se narodil jinde: když se jde od náměstí, tak asi třetí nebo čtvrtý dům to byl nad apotékou,“ citoval pak Šoupal prezidenta v knize T. G. Masaryk a jeho rodný kraj.
Ano, to je jednoznačný argument, který je sice nepřímý, ale popírá všechno, co historici o Masarykově rodišti oficiálně píšou. On nikdy neřekl, kde se narodil. Nemohl si jisté věci jednoduše dovolit říci.

Pokud Masaryka Kopčanští považují za rodáka, oslavili jste výročí v Kopčanech, když to stopadesáté jste slavili ve velkém stylu: vyšla památná bibliofilie, uskutečnila se vzpomínková slavnost u domu Masarykových, zazněly projevy i tatíčkova oblíbená píseň…
Ano, oslavili. Ze začátku s tím byly trošku problémy, ale nakonec byla oslava velmi vydařená, dokonce ji podpořila i prezidentská kancelář. Před Masarykovým domem jsme si připomněli datum jeho narození, řekli jsme si, jak se na problematiku jeho rodiště díváme my a připravili jsme i kulturní program.

Připojili jste se k hodonínským oslavám, které se prolínají celým rokem 2010?
Ne, protože na rozdíl od starosty obce nebylo naše občansné sdružení Hrúdy přizvané k přípravám, i když jsem o to stál. Navštívil jsem místostarostku Domesovou a chtěl jsem jen to, aby nám přípravný výbor pomohl tím, že by akceptoval, že v Kopčanech stojí Masarykův dům. Nemusel by být nazvaný jako rodný, ale třeba jen dům jeho rodičů, protože ten my potřebujeme zachránit. To je také jeden z významných úkolů našeho sdružení.

Jak zní tedy hlavní argumenty, které vás přesvědčily, že se Masaryk v Hodoníně nenarodil? Podle mě jsou docela slabé ty, jež uvádíte, že si nikdy nepořídil obraz rodného domu č. 121 v Hodoníně, zato si nechal vyfotit dům v Kopčanech, že Hodonín nemá výpovědi svědků jako Kopčany, že se v roce 1921 na poslední chvíli zastavil na pár minut v Hodoníně, přitom protokol obsahoval hodinovou návštěvu Břeclavi, že do životopisu uvedl k rodišti jen malé venkovské město Moravy.
Masaryk měl obrovskou spoustu nepřátel, kteří proti němu velmi rádi používali jeho jméno. Například, když kandidoval na poslance, musel s sebou nosit rodný list a ukazovat, že je Čech. Za okolností té doby si nemohl dovolit ani špitnout, že se nenarodil na Moravě. Zcela jinak se však začal o svém původu vyjadřovat, když se stal prezidentem. Každopádně, když postavili v Hodoníně jeho pomník, tak ho ignoroval. Praha odmítla poslat symbolický kámen do základního kamene a když se pomník odhaloval, Masaryk nepokládal za důležité ani poslat zdravici. Podle mého názoru je to vedle mnoha dalších jeden z nejvýznamnějších důkazů. Když se pak stal prezidentem, stalo se něco, co v prvním vydání mé knihy ještě není. Nesmírně známá slovenská osobnost Vavro Šrobár v roce 1919 o Masarykovi napsal na titulní stranu Slovenského deníku: „Vyšel z prostej slovenskej dediny do širého sveta.“ To bylo vůbec poprvé, kdy se uvedlo o Masarykově rodišti něco jiného. Nikdo by si to nemohl dovolit napsat kromě Vavro Šrobára, který byl Masarykův žák a pak i blízký spolupracovník. Zcela určitě si tyto věci s panem prezidentem řekli.

Ztotožňujete se s Masarykovým univerzálním tvrzením, že je Slovákem z obou stran řeky Moravy?
Jistě. Masaryk to dělal velice šikovně a vtipně, protože Slováci žili na obou stranách řeky Moravy a Masaryk nikdy neměl důvod to rozlišovat a nějak se vymezovat. On byl z tohoto kraje a velmi rád používal tento univerzální název svého původu. Říkal také v rozhovorech s Čapkem, že je víc než poloviční Slovák. Mohl to kdykoliv otočit, protože toto vůbec neznamená, že byl Slovák z druhé strany řeky Moravy, tedy z tehdejší uherské strany.

Takže, když se narodil, nebylo vůbec podstatné, jestli je Slovák nebo Čech?
To je důležité až teď pro nás. A pro něj to možná začalo být důležité, až se stal prezidentem. Ano, až tehdy, kdy Šrobár poukázal na to, že není tak úplně jednoznačně jen Čech, když napsal, že vyšel ze slovenské dědinky. Ano, vyšel, ale matrikovaný byl v Hodoníně. Takže já ten rozpor nevidím nijak nepřátelsky. Domnívámse naopak, že je to unikátní příležitost poukázat na něco, co ve světových dějinách asi nemá obdobu, že Masaryk stmeloval dva národy dvojnásobně. Jako zakladatel a prezident společného státu a jako rodák z geografického rozhraní dvou národů.

Chcete říct, že byl skutečný Čechoslovák?
Ano, můžeme to tak klidně říct, Masaryk byl Čechoslovákem v momentě, kdy se narodil.

Píšete, že Masarykův vztah k rodišti byl chladný. Usuzujete tak podle skromného počtu, tedy dvou návštěv Hodonína, co se stal prezidentem, přestože měl minimálně čtyři další příležitosti, kdy k jeho oslavě město uspořádalo významné akce. A také z toho, že ta první návštěva v roce 1921 trvala jen pár minut, co dal oproti plánu zastavit svůj vlak na nádraží.
Není to jen můj úsudek, ale i jiných historiků.

Popisujete, že na tom nádraží Masarykovi, kterého předtím nikdo nikdy neviděl plakat, tekly slzy. Ale místo toho, že mohl být dojatý srdečným přijetím v rodném městě, kde se po letech na chvilku zastavil, jste to obrátil a vysvětlujete to tím, že se tak projevil jeho zvláštní nevztah k rodnému městu. A to že měl v plánu hodinovou návštěvu Břeclavi a v Hodoníně se rozhodl zastavit na poslední chvíli, zase tím, že možná chtěl víc sám sobě než městu Hodonín demonstrativně něco naznačit.
On měl těžké životní dilema, měl rád pravdu, ale tuto příliš citlivou si nemohl dovolit říct. Víc naznačil protokolem, že v Hodoníně nezastaví, přestože se tam narodil. Formálně tak naznačil, že to není pravda, že v Hodoníněmujen vystavili rodný list.Aten nikdo nezpochybňuje, i když se záhadně ztratil jeho originál.

Podle vás plakal, protože prožíval dilema?
Ano. Člověk si musí zákonitě položit otázku, proč neměl v protokolu návštěvu Hodonína? Vždyť měl první příležitost, co se stal prezidentem, konečně se zastavit ve svém rodišti. Když dostal zprávu, že v Hodoníně na nádraží čekají davy, tak vlak přece jen zastavil. A teď si představte, že po letech se slaví jeho 160. výročí a udělá se vzpomínková jízda vlaku s prezidentským kupé. To není nic jiného než nešťastný a neznalý postoj k pozadí toho jeho složitého vztahu k rodišti. Vždyť to bylo pro Masaryka těžké trauma. Masaryk byl velmi inteligentní, jeho otec i děda byli spíše sedláci, i proto vznikaly už za jeho života mýty o jeho otci. Podle jednoho jím byl židovský továrník Nathan Redlich. Lidé srovnávali podobu Masaryka s jeho synem Josefem Redlichem, který byl ministrem poslední rakouskouherské vlády, a Masaryk se s ním stýkal, když poslancoval Vídni. Říkalo se, že jsou bratři. Masarykovi předkové nebyli jen sedláci. Jeho praděda pracoval v hřebčíně v Kopčanech jako fojt. V té době, když si představíme, že ještě auta nejezdila a všechnu dopravu ovládali koně, byl hřebčín jednou z nejvýznamnějších středoevropských automobilek, a tento pán tam dělal i administrativu. Masarykův otec byl kočí a jezdil do Vídně, do Pešti .V té době to nebylo jen tak jednoduché, takový kočí musel být schopný. Úplná hloupost je, že byl synem Redlicha. Vynikajícím dokladem o tom je kniha Karla Poláka Masarykovi rodiče a antisemitský mýtus.

Jaké další mýty kolem otce Masaryka kolují?
Že byl synem aristokrata, taky majitele holičského panství, že měl německý původ… Dohady existují i kvůli jménu Masaryka. V matrice v Hodoníně je zapsaný jako Thomas Johann Massařik.

Proč si pak nechal změnit jméno na Masaryk?
Čeští historici to důkladněji zatím nevysvětlili, ale já se domnívám, že je to logické. Když měl osmnáct roků, byl už hodně talentovaný, měl ambice psát a prosadit se. Chtěl odstranit spojení svého jména Massařik s masem či řeznictvím, ke kterému se tehdy vztahovalo. A hlavně měl stále problémy s tím, že jeho jméno komolili, tak jednoduše zašel na faru do Hodonína a nechal si jméno upravit.

Jeho otec ale příjmení vyslovoval s dlouhým a, jako Masárik. A co potom to tvrdé y?
V té době se nevyskytovalo toto jméno s ypsilon, existovalo jen Masařik a Masárik.

To svědčí o originalitě Masaryka?
Přesně tak. Já se domnívám, že toto bylo jeho velmi elegantní a vtipné dílo.

Podle vaší knihy stojí dodnes Masarykův rodný dům v Kopčanech a má ještě dokonce původní střechu. Kdo v něm dnes bydlí?
Považuji to za stejný zázrak jako to, že se zachoval kostel sv. Margity. Naše občanské sdružení vyvinulo velké úsilí, abychom dům „Pri Rešici“, jak se místo nazývalo, dostali do seznamu národních kulturních památek, ale neuspěli jsme. V domě nežije nikdo, je tam naštěstí obchod, jinak by byl už přestavěný. Ještě je na něm stále ta stejná střecha, jako když Masaryk přijel v roce 1910, když oslavoval svoje šedesátiny, nafotit si místa, kde vyrůstal.

V knize píšete, že v Bratislavě nenajdete uličku pojmenovanou po Masarykovi, přestože všechny národy staví národní hrdost na historických osobnostech. Jaký je dnes vztah Slováků k Masarykovi?
Věci se obrátily k lepšímu, Masarykovi se bude letos v Bratislavě odhalovat socha před Slovenským národním muzeem. Jeho ulice v menších městech existují, ale jestli je ještě někde na Slovensku pomník, si neuvědomuji. U nás je starý známý problém, který přetrvává z období Slovenského státu, protože tehdy byl demokrat Masaryk považovaný za úhlavního ideového nepřítele. Názor na Masaryka na Slovensku je obrovsky zkreslený a neuvěřitelně se mu ubližuje. Slováci ještě stále dost dobře neví, že nebýt tohoto pána, tak dnes možná vůbec nemluví svým mateřským jazykem.