Na stránkách Hodonínského deníku jsme ho opustili ve východním Íránu, ve městě Yazd, když urazil už téměř čtyři a půl tisíce kilometrů. Po cestě do Mašadu, který leží nedaleko turkmenských hranic, zažil mnoho svízelných situací. Počínaje náročnou cestou pouští Namak, přes střevní problémy, konče neustálým dozorem bezpečnostních složek íránského státu, i když mu policisté také pomohli, a to jídlem. Ale ne vždy. „Jestli jsem se ale na cestě něčemu naučil, je to zůstat pokorný a v klidu a dávat autoritám najevo, jak vysoké je jejich postavení, takže jakkoliv moc jsem chtěl tlustoprda shodit z mého kola, pět minut proseb, že musím být večer v Mašhadu, sloužilo mému účelu mnohem líp," svěřil se dobrodruh.

Velkou podporu obdržel především od místních. „Přespal jsem ve vesnici Mansuriyeh, pohoštění doma se mi opět zařídit nepodařilo, ale v místní mešitě mě tak nějak hostila celá vesnice. Z obchodu, který kvůli tomu otevřeli, mi přinesli chleba, pak přišel pán se zbytkem od oběda a s jogurtem, další přinesl kuře a pak paní mi dala topení a čaj," přiblížil vlídnou tvář Íránců Balga.

Na prahu Velikonoc se dostal do Turkmenistánu. Jenže na šest set kilometrů turkmenské pouště měl jen pětidenní tranzitní vízum. „Za říčkou Tejen bylo všechno jinak. Vojáci s přivřenýma asijskýma očima mají srandovní rybářské kloboučky a festovně utažené opasky posazené vysoko. Ženy nosí vlasy vyčesané nahoru, schované do pestrobarevných šátků. Vidět nezahalenou ženu ze začátku působí jako zjevení a stejně tak chvilku trvá, až si zvyknu na všudypřítomnou ruštinu," popsal dojmy z přejezdu do Turkmenistánu hodonínský mladík. Po této středoasijské zemi ho čekaly další Uzbekistán a Kyrgyzstán. A pak přejezd do čínského Ulugqatu.