„Bylo to ještě na jaře, když jel můj syn Marek po dálnici Hodonín–Brno a najednou viděl na bílé čáře ležet zvířátko. Zastavil a zjistil, že je to novorozené srnče, ještě se zbytkem pupeční šňůry. Stopl auta, která jela za ním, a pak doslova před přijíždějícím kamionem skočil do silnice, aby mládě zachránil,“ vylíčila příběh z půli června osmašedesátiletá učitelka ve výslužbě Zdenka Tomanová z Klobouk u Brna.

Její otec byl myslivec, takže když jí syn zvířátko přinesl domů, hned věděla, co s ním. Srnečka omyla, ošetřila a hlavně koupila mléko, čaj a kapátko.
„Nějaký čas jsem ho co tři hodiny krmila tímto způsobem, ale později už kapátko nestačilo, a tak jsem pomocí hadičky vytvořila spojené nádoby, aby mlíčko lépe teklo. Nakonec jsem používala kojeneckou lahev a dudlík. Postupně jsem zařazovala do jídelníčku mrkvičku, vločky, otruby a seno,“ vyprávěla paní Zdenka při své návštěvě hodonínské zoo. Na vozíku za osobním autem přivezla všechno, co má její odchovanec rád. Srnečka se totiž po třech měsících musela vzdát a umístit ho ve stanici pro handicapy. Tím, že se ocitl ve společnosti lidí, totiž už nikdy nemůže do volné přírody.

„Měla jsem ho dlouho přímo v domácnosti, ale nebylo to šťastné řešení. Vyměšoval, kde ho napadlo, a já tak neustále všelijakými vůněmi musela přebíjet všechny ty pachy,“ popisuje srnečkova máma. Ta nakonec udělala Milínkovi bydlení v garáži a přes den ho pouštěla na trávník mezi papouščí voliéry. Na dvorku ale žijí i tři psi a paní Zdenka se strachovala, aby, i když jsou prý hodní, jejímu miláčkovi neublížili. „Zavolala jsem řediteli zoo a svěřila se se svým problémem. Byl tak hodný, že mi vyhověl a srnečka přijal. Strašně jsem to oplakala, byl jak moje děcko. Nemohla jsem si zvyknout, že ho už nemám doma,“ říká se slzami v očích.

Největší satisfakcí pro ni nyní je, že ji při návštěvách srneček pokaždé okamžitě pozná a hned přes plot jí chce dávat hubičky. „Syn ho přivezl na Leoše, ale den předtím bylo Milana, což je mé oblíbené jméno. Začala jsem na srnečka volat Mili a později z toho vznikl Milínek,“ tetelí se spoluzachránkyně, která před několika dny ohlásila vánoční návštěvu. Chce Milínkovi přinést dárek pod stromeček. „Jsem šťastná, když ho vidím. Nikdy na něj nezapomenu,“ říká, když se loučí, a už se jí zase slzy koulí po tváři.

Autorka: Bohuna Mikulicová