Najednou musel vše přehodnotit a „vydat se jiným směrem“.První záchvat prožil ve škole. Během praxe jako by na chvíli přestal vnímat. Hůř slyšel a oči se mu zamlžily. Pak se skácel k zemi. „Když jsem se probral, všichni na mě koukali. Rozbil jsem si hlavu, takže mi tekla krev. Prý mi zapadl i jazyk, a když se mi ho mistr snažil vyndat, málem jsem mu ukousl prst,“ vzpomíná Tomáš na vyprávění svých spolužáků. Od zdravotníků poté dostal injekci a skončil v nemocnici.

Lékaři si původně mysleli, že za omdlení může stres. Jenže po měsíci mladík odpadl znovu. Jen kousek od stanice hodonínských strážníků. „Vypil jsem tři piva, takže jsem záchvat asi vyvolal. Že mám epilepsii, jsem ale ještě nevěděl,“ krčí rameny. Podstoupil různá vyšetření.

Začal brát léky. Do té doby o nemoci skoro neslyšel. A najednou ji měl. Na řidičák musel zapomenout. Původní úvaha, že by pracoval jako profesionální řidič, se zákonitě rozplynula. „Když jsem se pak vyučil, nastal problém. Nemohl jsem najít práci. V podnicích, kde by mě vzali, přišlo zamítnutí kvůli epilepsii. Původně mě chtěli. Jakmile jsem jim ale řekl o nemoci, ukázali mi dveře,“ říká Tomáš. Nakonec uplatnění našel. Živí se jako skladník.

Minulé tři měsíce prožil bez záchvatu. Nemoc u něj však znovu udeřila. Naposledy tuto neděli.

Dodržuje režim, který mu poradila lékařka. Pravidelně bere léky, více spí a vyhýbá se alkoholu. Pokud se chce nemoci zbavit, nic jiného mu nezbývá. I tak má s padoucnicí několik nepříjemných zážitků. Když se jednou vracel večer sám domů, přišlo už známé otupění smyslů. Přidal do kroku, aby byl co nejdříve v posteli. Chvílemi běžel.

Nechtěl dostat záchvat venku. Vešel do paneláku, vyjel výtahem a chtěl odemknout.

Pozdě.

Zhroutil se před dveřmi s klíči v ruce. „Aspoň že tak. Nemohl mě nikdo okrást, což venku není nikdy jisté,“ pokyvuje hlavou Tomáš. Největší obavy má, když jde okolo místního vlakového nádraží. Pomoci by se tam prý určitě nedočkal. Spíš naopak. „Jakmile jsem za podchodem, jsem už klidnější,“ tvrdí.
Kvůli nemoci má strach i o čtyřletou sestru. Rád si s ní hraje a blbne. Málem jí ale ublížil. Při dovádění dostal záchvat a spadl na ni. Nakonec vše dopadlo dobře a bez zranění.

A Tomášovo vánoční přání? Vyléčit se. Zbavit se epilepsie, udělat si řidičský průkaz a možná si najít také jiné zaměstnání. Šanci má. „Doufám, že se mi to podaří,“ uzavírá s přáním a usrkne horkou čokoládu, nad kterou během vyprávění seděl.