„Kolik je hodin, už můžeme vyjít?" táže se nahlas ředitelka hrubovrbecké mateřské školy Věra Ďugová. Zvyk, který v obci udržují už přes dvacet let, převzala po učitelce Evě Škodákové starší, která odešla do důchodu. „Děti se na vynesení Moreny těší celý týden. Kreslily jsme ji, zkoušely ji nosit po třídě. Dokonce jsme udělaly z krabic potůček, abychom do něj mohly smrtku hodit. Prostě aby si děti vyzkoušely sobotu nanečisto," popisuje Ďugová, co průvodu i aktu zahubení zimy předcházelo, zatímco se na šest desítek dětí i s rodiči dává do pohybu.

Cesta vede kolem obecního úřadu. Z oken, ale i před domy sledují podívanou místní. Hlavně ženy. Usmívají se na děti, které celou cestu trochu zpěvně recitují naučené říkadlo. „Morena, Morena, za koho umrela, za pana Martina, s černýma očima. Buďte baby veselé, nové léto neseme. Kvítíčko, listíčko," zní z úst dětí.

Některé, ty nejmenší už říkání vzdávají. Starší děvčata se otáčejí a vybízejí mladší děti ke zpěvu. Průvod po celou dobu předjíždí dvojice chlapců na kole. Jeden z nich neváhá a i s kolem několikrát prochází přímo korytem potoka. Zčásti krojovaný průvod se zatím pomalu blíží k cíli. Je jím mostek na Dolním konci. „Děti, než Morenu utopíme, musíme ji odstrojit," upozorňuje Ďugová.

Svlékání se ujímají starší dívky. Zbytek dětí stojí přimáčknutý na mostku a čeká, až přijde ten správný okamžik. Morena letí. Potok ale o chlup míjí a končí spíš na břehu. „Kluci, hoďte nám ji do vody," prosí Ďugová přihlížející cyklisty. Jeden z nich neváhá a běží k vodě. Děti, těšící se na to, že po smrtce hodí kamenem, ale nečekají. Tedy jedno nevydrželo a kámen letí. Chlapce naštěstí míjí. „Ještě nehažte," křičí Ďugová. O chvíli později je už vše v pořádku, dřevěná smrtka leží v potoce. Dopadá na ni hromada kamení. A ještě další. Děti jsou připravené.

Za odměnu dostávají čokoládu.

K průvodu přichází jeden z krojovaných chlapců a v ruce nese nazdobenou větvičku. „Děti, pojďte, musíme do dědiny ještě přinést Létečko," vyzývá vedoucí dětského folklorního souboru Krahulíček, který většina z přítomných dětí navštěvuje, Monika Macková.

Masa se otáčí a s čokoládou v ruce se vrací zpět do obce. Někteří jsou tolik znavení, že musí v další cestě pomoct rodiče. „Dřív děti vynášely Morenu samy od sebe, aby měly nějakou zábavu. Dnes už se toho musíme ujímat my, dospělí. Ale jsme rádi, aspoň děti nesedí jen u počítačů," říká Ďugová. „Počasí nám vyšlo. Kdysi jsme Morenu vynášeli na sněhu," dívá se spokojeně k obloze.