Životní cesta Věry Pulerové začala v roce 1943, tehdy se narodila v Krkonoších. „Jsem dítě hor," usmívá se žena. Po základní škole se rozhodla být sestřičkou. Po maturitě se dostala do Ústí nad Labem. Za manžela si vzala studentskou lásku. Měli spolu tři děti, muž ji však po patnácti letech opustil. „Dále jsem pracovala jako zdravotní sestra. Dvacet let jsem byla zaměstnaná ve vojenské nemocnici v Terezíně," vzpomíná bývalá sestřička.

Její druhý muž pocházel z Volyňských Čechů. S ním měla své čtvrté dítě, dceru. „Po patnácti letech jsme se rozvedli a odstěhovala jsem se do Litoměřic. Dcera v devatenácti letech bohužel spáchala sebevraždu," připomíná si tvrdou ránu osudu.

Štěstí zkoušela i v Praze, kde musela nastoupit do práce v Motole. Nevyšla se starobním důchodem. Do Mouchnic se dostala náhodou. V Litoměřicích už nechtěla být a snacha jí poradila, že na jižní Moravě jsou levné domy. Jeden se jí zalíbil. „V životě jsem o této obci neslyšela. Nikdy jsem tady nebyla a za dva měsíce jsem se stěhovala. Od května 2007 jsem obyvatelkou obce Mouchnice," usmívá se Pulerová.

Postupně se seznamovala s okolím a účastnila se akcí. Ráda chodí v kroji, peče koláčky. Děti jí tykají a říkají teto. Potřebuje mít něco na práci. Tak se dostala i do knihovny. Nejvíce ji na tom baví práce s lidmi. A když odešla kronikářka, novou se stala právě Věra Pulerová. „Kronika má speciální papír, píše se do ní ručně inkoustem. Budeme do ní psát častěji, každého čtvrt roku," rozhodla se Pulerová. Rok 2016 tak bude v kronice její.