A žil v něm celý život. Teď je mu šestasedmdesát let a bude se muset stěhovat. Tam, kde nyní sklízí zralá jablka, povede za pár let silnice. Tam, kde se dívá na televizi, zase cyklostezka.

Na nové urbanistické studii nábřeží už jeho starobylý dům nenajdete. Hodonínské zastupitelstvo ji schválilo letos v květnu. Včala s tím však počítal už dříve.

„Jako rodina jsme to prodali. Je to asi pět let. Je to dohodnuté a vypořádané s městem. Jsem s tím smířený,“ říká překvapivě klidně z okna otevřeného do Jánošíkovy ulice. „Nedá se svítit,“ dodává.

Tou rodinou nemyslí manželku a děti, ale bratra, který se o prodej staral.

„Neměli jsme peníze. Dům potřebuje rekonstrukci, a ta by byla problematická. Ten barák je starý, představuji si tak z roku 1870, z nepálených cihel. Musel by se zbořit a postavit nový. To by představovalo sumu bratru pět milionů,“ vysvětluje pragmaticky bratr Miroslav důvody odprodeje. Invalidního důchodce Václava Včalu si zřejmě nastěhuje do svého domu v nedalekém Rohatci.

Dům, jenž byl dříve hostincem, obývá Včala sám. Nikdy se neoženil. Krvácelo mu do mozku. „Půjdeš na operaci, nebo pravděpodobně zemřeš,“ řekli mu doktoři. Tak šel. Ztratil schopnost psát, věty vyslovuje těžkopádně a je částečně ochrnutý na pravou ruku. Poslední okamžiky jeho domu přesto úplně bez života nejsou.

„Ráno a v poledne za mnou přichází sestřičky a přichází i brácha. Je tady provoz,“ říká s úsměvem.

Dům prodal bratr přibližně před pěti lety. Od té doby je v něm Václav Včala v pronájmu. O záměrech města věděl už dlouho, ale v poslední době začínají plány nabývat konkrétnějších obrysů. Auta v centru nikdo nechce a cyklostezky jsou teď v módě.

S městskými úředníky má Včala dohodu. Dají mu vědět tři měsíce předem.

„Stěhování nebude žádný med,“ prorokuje i přesto. Není mu líto, že dům opustí? „Je! Pochopitelně,“ přisvědčuje. Strávil v něm tři čtvrtiny století.