Pořad je zaměřený na vesnický život v přelomu devatenáctého a dvacátého století v adventním a vánočním čase. A že to nebyla jen doba odpočinku, návštěvníci zjišťují hned na začátku prohlídkové trasy – ve staveních z Luhačovického zálesí. „Klap, klap, klap…“ Dřevěné cepy bubnují do obilných snopů v pravidelném intervalu. „Tímto způsobem předci získávali obilí. Mlátilo se na zemi, na udusané hlíně. Nejvíce mlatců ve skupině bývalo tak šest, aby jim to hezky vycházelo do rytmu a navzájem se nepobili,“ říká mlatec Karel Veverka z Vacenovic.

Podle něj to práce nebyla vůbec snadná a lidé si tak potravin patřičně vážili. „Chleba se určitě nevyhazoval, na druhé straně ale také vydržel,“ dodává a nabízí svůj zemědělský nástroj k vyzkoušení. „Nebojte, není těžký,“ pobízí publikum. Úspěšně. Kamila Vachová z Hodonína zasazuje povalujícím se klasům pár dobře mířených úderů. „I přesto, že moji rodiče pocházejí z vesnic a v mládí jsme k tomu blízko, letos jsem cep držela v ruce poprvé,“ svěřuje se pravidelná návštěvnice strážnického muzea.

V nedalekém domku se musí šetřit s dechem. A platí přísný zákaz kýchání. Za stolem sedí tři ženy a mezi prsty svírají bílé chmýří. Derou peří. „Většinou se s draním začínalo, až byly hotové práce venku. Kolem Vánoc se přestalo, začínalo se zase po Novém roce. Při tom se samozřejmě povykládalo kde co,“ dělí se o vědomosti Strážničanka Marie Matyášová.

„Pozor, bude to prskat, všichni se otočíme,“ varuje návštěvníky v usedlosti z Nové Lhoty Jaroslav Kolaja, když leje roztavené olovo do hrnce s vodou. Věští budoucnost. „Děcka, co vidíte?“ ptá se hloučku. „Olovo,“ dostává se mu jednotné odpovědi doprovázené smíchem. „Už vím, už jsem to zjistil. To je strážný anděl. Bude vás opatrovat, ale když se nebudete dobře učit, odletí k sousedům,“ říká Kolaja, který se zvyku naučil od své babičky. „Už se mezi lidmi moc neudržuje, lidé se ho bojí. Ani ne, že se popálí, ale protože jsou předpovědi pravdivé,“ směje se muž a dává další kousky materiálu na hliníkovou lžičku, na niž je speciálně uchycené víčko od kojenecké výživy. „To proto, abych měl pěkně rovnou plochu,“ vysvětluje.

Kolem prodejních stánků uprostřed areálu přechází čerti. Nehodné děti ale neodnášejí do pekla, dnes jsou vytížení úplně jinak. „Můžu se s vámi vyfotit?“ Taková otázka zaznívá během krátké chvíle několikrát. I když sem tam se u některého dítka přirozený respekt změní v pláč, od pekelníků nakonec odchází s úsměvem.

To v selské usedlosti z Doubrav je čas Štědrovečerní večeře. Tabule je skutečně bohatá, i když současné představě slavnostní hostinu příliš neodpovídá. „Začínalo se pečeným oplatkem, který se namazal medem. Hlavním chodem byla polévka, v našem případě kyselica. Nesměly chybět luštěniny jako symbol hojnosti. Ze sladkých jídel se podávaly pupáky, nakonec se jedlo ovoce,“ popisuje Teturová připravené pochoutky na prostřeném stole, jehož nohy obepíná lano. „To proto, aby byla zachována pospolitost domácnosti,“ přibližuje další ze zvyklostí spoluautorka pořadu.