Oproti ženským zaměstnankyním jsou sice v menšině, přesto jich v základním školství pracuje kolem sto padesáti.

Tak například v samotném Kyjově je z osmadevadesáti pedagogických pracovníků zaměstnaných na základních školách a základní umělecké škole osmnáct mužů. To je necelých dvacet procent.

Pokud však porovnáme čísla v ostatních regionech, zjistíme, že jen přibližně každý sedmý příslušník pedagogického sboru je mužského pohlaví.
„V základních školách, které patří pod správu Města Hodonín, pracuje přes čtyři sta čtyřicet učitelů a vychovatelů. Mužů je mezi nimi čtyřiašedesát,“ řekla mluvčí hodonínské radnice Petra Kotásková.

Podobná je situace na Veselsku, kde mezi necelými třemi sty padesáti pedagogy napočítali čtyřiapadesát příslušníků silnějšího pohlaví.

Všechna města pověřená výkonem státní správy také učitele oceňují. Do Veselí nad Moravou pozve starosta Martin Bedrava den před výročím narození Jana Ámose Komenského jednadvacet pedagogických pracovníků, z toho pět mužů. Dostanou pamětní list a drobné dárky. Veselí tak převzalo tradici odměňování pedagogů od zrušeného okresního úřadu. Podobně vypadá svátek učitelů v Hodoníně.

Starosta Kyjova František Lukl se pak 27. března setká s řediteli všech devětačtyřiceti školských zařízení na Kyjovsku. O den později osobně objede všechny školy v Kyjově a učitelkám i učitelům předá kytičku.

Kantořina – jeho životní cíl

Vnímat umění jako součást života se snažil celý život učit děti i dospělé Antonín Salajka z Hodonína. Vysloužil si za to uznání od radnice, která mu nedávno udělila Cenu města za přínos hodonínské společnosti.
„Všechno, co jsem dělal, jsem dělal z přesvědčení. Nejen kantořina, ale i estetická výchova byly můj životní cíl,“ říká sám učitel.
Antonín Salajka vyučoval český jazyk a výtvarné umění na základních školách v okrese, některé řídil a byl také školním inspektorem. Založil Galerii na chodbě ZŠ U Červených domků, Minigalerii a Galerii na schodech v Pedagogickém středisku, uspořádal na sto výstav nejvýznamnějších výtvarníků Československa, soutěže a výstavy dětských prací. Je i vášnivý fotograf. Kolik prošlo Salajkovi rukama dětí, by letos pětasedmdesátiletý učitel už nespočítal. „Na všechny jsem ale hrdý. Když své žáky potkám na ulici, vždy na mě vesele mávají, ještě se mi nestalo, aby se na mne některý z nich mračil,“ svěřil se. Největší radost má ale Salajka z toho, že několik jeho žáků u umění zůstalo, a dokonce se jím i živí.

Absolvent: Místo učitele jsem hledal dva měsíce

Marek Veselka z Mikulčic je čerstvým absolventem pedagogické fakulty. Než si našel své první místo na škole, dalo mu to dva měsíce intenzivního hledání. Většinou od ředitelů slyšel obligátní personalistickou větu: „Momentálně nic volného nemáme. Když se něco uvolní, ozveme se.“
„Oslovil jsem za tu dobu celkem patnáct škol v okolí, než jsem uspěl v Moravské Nové Vsi na Břeclavsku,“ vzpomíná mladý pedagog.
I v novém působišti si ale musí na své žáky počkat až do dalšího školního roku. Do té doby si musí pomáhat brigádami.
Přestože v českém školství chybí muži a odborníci už bijí na poplach, není jednoduché se mezi ženami-učitelkami prosadit, protože ubývá žáků, a tím pádem i škol.
Názor, že se o volného muže školy poperou, je podle Veselky jen iluzí.
„Tam, kde nastupuji, jsou zatím jen ženy a s nimi tělocvikář s ředitelem,“ poznamenal. Ani při studiích to podle něj nebylo o mnoho jiné. Při výuce se potkával se třemi čtvrtinami dívek a pouhou čtvrtinou mužů.
Přestože při hledání práce zažil krušné chvíle, kdy si myslel, že zůstane na úřadu práce, dnes už má nejen místo, ale i další nabídku a učitelskou brigádu, kde má za sebou první dny s dětmi.
Pokud by byl ochoten se za novým místem odstěhovat, byl by pravděpodobně úspěšný dříve. Ne každý ale lehce opouští kvůli práci svůj domov.
„Nechci se stěhovat pryč. Hledal jsem školu, kam bych mohl z Mikulčic dojíždět,“ zakončil učitel.