Říkají prý s údivem všichni, kteří už stačili dvůr plný překvapení paní Anny Komosné ve Starém Poddvorově navštívit. S pusou dokořán zůstal po otevření vrat stát nejen místní policista, kterého na divotvorný dvůr přilákala jeho tehdy malá dcerka.

Sportovci, kteří se prý stejně jako stovky dalších nechali unést pohádkovými příběhy a šikovností padesátileté paní Anny, která jimi přímo žije a nadšeně o svém koníčku s jiskřičkami v očích i vypráví, vybrali mezi sebou dokonce pár stokorun na další počiny. „Celé to začalo před jedenácti lety, kdy můj manžel vyšel před dům a jedné místní tetičce řekl: „Teti, pojďte se podívat k nám na dvůr, co ta moja tady furt, proboha, dělá,“ popisuje své začátky coby tvůrce pohádkové říše na svém malém dvorku paní Komosná.

Ta tetička zůstala podle ní chvíli jako přimražená a pak s capuccinem v ruce prohlásila: „To jsem netušila, že na Poddvorově máme tak krásnou zahradu.“

Ten den začalo Anně Komosné, která byla po úrazu na severní Moravě celé čtyři roky ochrnutá a ze všeho se dostala jen díky svému manželovi, doslova peklo. Od toho dne se prý u nich dveře netrhnou.

A paní Anička své zdravotní problémy ventiluje možná právě tvorbou pohádkové zahrádky, která na ploše pár čtverečních metrů roztáhne ústa do úsměvu snad každému, kdo překročí jejich práh. „Jednou sem přišel tatínek s dceruškou. Trpaslíka prý doma mají také, tak proč by sem měl chodit?, ptal se jí. Když to všechno uviděl, vykulil oči a já mu říkám: proboha, dýchejte mi tady, tatínku,“ říká se slzami v očích od smíchu žena, pro kterou je její domácí říše pohádek upouštěcím ventilem od každodenních problémů a stresu.

A co na to všechno říká manžel? „Nejraději bych to všechno někdy srovnal se zemí buldozerem,“ směje se a mává přitom nezúčastněně rukou, jako by ho vášeň jeho ženy občas pořádně přiváděla k šílenství.

Přesto však podle ní semtam jako správný zedník i nějakou tu cihlu přiloží, dřívka na chaloupku nařeže, cement umíchá. „Poslední věc, kterou jsem zatím dokončila, je Panenka Lurdská. Na tu mi kámen nanosili sousedé, to musí být darované,“ říká s rarášky v očích Anna Komosná.

Už teď ví, že až bude hotový rybníček pro vodníka a postavený altán, odkud budou moci návštěvníci její zahradu plnou pohádkových příběhů sledovat v němém úžasu, nechá svůj výtvor vysvětit panem farářem. „Pak to tady všechno ozdobím a osázím květinami. Chci, aby měli lidé, kteří k nám zavítají, celou tu krásu pěkně na očích,“ popisuje své plány, kvůli kterým by potřebovala dokonce už i sponzora, milovnice pohádek ze Starého Poddvorova.