Jen na okraj uveďme, že první zprávy o oslavě úrody nalezneme již ve Starém zákoně: Hospodin přikázal Mojžíšovi … žíti budete obilí a přinesete snopek prvotiny žně vaší knězi k obětování. Odvěké děkování za přízeň bohů byla na vždy místě. Žně a nová úroda znamenaly konec strádání a čas nové hojnosti.
Markéta: srp do žita
Dožínkové slavnosti úrody předcházelo období nejtěžší práce – žně. Začínaly po svátku sv. Markéty (13. července) a tento pracovní čas býval svátkem celé obce. Sekáči a žnečky se scházeli na jednotlivých statcích a pracovali od svítání až do večera. V době žní se nejvíce projevila soudržnost vesnické pospolitosti. Vzájemná výpomoc byla samozřejmostí. Ráno za úsvitu vycházeli za prací do polí a lánů téměř všichni. V době žní v poli pracovali po celý den děti a mládež, mladí hospodáři s ženami společně s jejich starými otci a matkami. Každý měl svůj úkol. Děti pokládaly na posečená strniště slaměná povřísla a podávaly k osvěžení vodu, muži mocnými záběry ručně kosami kosili obilí, které za nimi pomocí velkých srpů odebíraly ženy. Mladí svazovali hromady obilí do snopů a skládali je do mandelů. Sklizená pole brzy zdobily kupy snopů, v nichž obilí ještě několik dnů dozrávalo, než je hospodáři převezli do stodol.
Dožínková slavnost
Když se pokosilo žito, ječmen i pšenice, slavily se dožínky. Žnečky na poli uvily věnec z polního kvítí, které propletly klasy všeho obilí. V některých krajích vrchol věnce zdobila pozlacená makovice plná máku jako symbol hojnosti a bohatství.
Ženci často vzali s sebou poslední snop, kvítím, stuhami i zelenými větvemi ozdobili vozy a spolu s dětmi a ostatními pak s muzikou a zpěvem žňových písní přijeli na vyzdobeném voze do statku. Zde hlučným hlasem zapěli písně chvály hospodáři a hospodyni. Pak jim se slovy díků slavnostně předali dožínkový věnec i snop a na pozvání domácích usedli k hojné hostině.
V minulosti bylo součástí dožínkové slavnosti utrácení domácích zvířat, které byly obřadně stínány či jiným způsobem zabíjeny a posloužily pak nejen jako oběť, ale také pro bohaté občerstvení hostů. Po obřadních a závazných částech slavnost pokračovala společným veselím a tancem a končila za všelijakých šprýmů, hádanek a povídání pozdě v noci. Během večera zavěsil hospodář dožínkový věnec v jizbě na hřebík a tam zůstal až do Štědrého večera.
Konec dřiny
Dnes se již slavnosti úrody staly ryze folklorní záležitostí. Někdy před půl stoletím skončilo sečení obilí kosou, stavění mandelů nebo mlácení snopů někde na prostranství návsi strojní mlátičkou. Vše nahradily pojízdné mlátičky – kombajny a s jejich invazí se z našich polí vytratili sekáči s kosami, žnečky se srpy, v řadách stojící mandely i na strništích děti se stády pasoucích se hus a kachen. Vytratil se staletý letní žňový kolorit lidského pracovního hemžení.
Dnes již v polích nezazní zvuk broušené kosy, zpěv odběračky, smích dětí hrajících při pastvě na hliněných sluncem vysušených cestách i na strništích své krásné hry. Z polí se během pozdního léta k vesnici pomalu a obezřetně nesjíždějí koňmi tažené lehké žebřinové vozy s vysoko a fortelně naloženými těžkými obilními snopy. S novou moderní technikou je otázka žní dnes záležitostí několika hodin.
Zmizela lidská dřina, zmizela však také podstatná část důmyslného systému sousedského života i po staletí prováděných slavností úrody. Nenávratně zmizela část života každé naší vesnice a její prastaré kultury. Naštěstí zůstaly alespoň střípky klenotů v podobě folklorních slavností a zábavy.
FRANTIŠEK SYNEK
