Stejně je tomu i letos. Už třetí týden se schází osmička žen a jeden muž den co den. A ještě přibližně dva týdny budou. Dokud bude peří, budou drát. A tak tomu je v Násedlovicích už odpradávna. Jen míst, kde se společně dere, stále ubývalo, až zůstalo jediné.

„Lidé už husy nemají. Dřív byly v každém baráku. My husy máme, takže drát se tu bude pořád,“ říká Ludmila Jankůjová. Její muž Jan je totiž drobný chovatel. Když násedlovické tetičky zasednou v zimě k peří, pracuje s nimi. Jen mládež skupince chybí. Nejmladší dračce je více než šedesát let, nejstarší už pomalu potáhne na devadesátku.

„Řekla jsem dceři, ať nám jde pomoct. Povídala, že to nueumí. A tak to je bohužel i jinde,“ říká hostitelka. Ostatní dračky jen přikyvují. „Duchnu by chtěli, ale pomoct ne. Přitom to není nic obtížného. Mladí teď mají jiné zájmy, hlavně počítač. Kolikrát bývají také dlouho v práci,“ shodují se všechny.

Naráží tak na zvyklost dnešní doby. Do práce se chodí později a z ní ještě později. Bez ohledu na roční dobu. Draní peří bývalo záležitostí zimy, kdy už nebývala práce na poli. Večer se pak už za tmy zasedlo ke stolu a dralo. Všechny ženy, které dnes v Násedlovicích u Jankůjových derou, to tak dělaly doma už jako děti.

Zlomem nejen v draní peří, ale v pěstování hus vůbec, bylo podle nich zakládání jednotných zemědělských družstev. Rodiny přicházely o záhumenky, chov zvěře se soustředil do družstev. Lidé pak kvůli času, ale i nemožnosti, kde své husy pást, drůbež přestávali chovat.

Dnes už se také v Násedlovicích nadere pěří podstatně méně. Skupinka scházející se u Jankůjových pamatuje roky, kdy výsledkem zimní práce bylo i patnáct kilo peří. To si chovatelé chodili navíc podškubávat živé husy do velkochovu. Letos to Jan Jankůj odhaduje na pět až šest kilogramů.

Ale odbyt přitom opadá jen velmi pomalu. „Peří pořád používáme. Pro děti i pro nás. Děláme pěřiny, duchny nebo prošívané deky. Když něco zůstane, tak to prodáme,“ tvrdí Jankůjová. A nad řečmi o alergiích jen mávne rukou. Peří je na ložní prádlo podle ní to nejlepší.

„Muj syn byl taky alergik a spává v tom. Žádné problémy z toho nikdy neměl,“ dodává.

Na společném draní se ovšem nedere jenom peří, ale také sousedé. Na společných schůzkách je potřeba probrat, co je kde nového. „To k tomu patří. Posedíme, pokecáme. Je to zábava,“ přikyvují všechny dračky a jen se usmívají.