Tomáš Halík je určitě nejznámější a také nejpopulárnější český kněz. Nejen kvůli svému až uhrančivému zjevu, ale také proto, že jeho výroky znějí málokdy jako projev duchovního. Sám se totiž narodil a léta žil ve zcela světské atmosféře. Poslechnout si ho mohli i návštěvníci jeho přednášek v Hodoníně a Dolních Bojanovicích.

Narodil jsem se v rodině, která nebyla věřící. Vystudoval jsem filosofii a sociologii. Postihla mne normalizace, takže jsem se živil jako sociolog v průmyslovém podniku. V té době jsem dokončoval tajná teologická studia. Ani moje maminka nevěděla, že jsem kněz. Mojí profesí byla klinická psychologie, pracoval jsme s alkoholiky a narkomany v pražském Apolináři. Světskému povolání jsem zůstal do značné míry věrný dodnes. Jsem profesorem na filosofické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň mám na starosti akademickou farnost.

Viděl jsem vás dokonce ve filmu. Teď se věnujete popularizační činnosti i v televizi. Baví vás stát před kamerou?
Média jsou velmi důležitou složkou současného života. Je to možnost, jak oslovit velké množství lidí, a díky tomu, že jsem nevyrostl v církevním prostředí, tak znám jazyk, kterým hovoří lidé mimo kostel. Myslím, že jsou určitá témata, která jsou velmi závažná, například dialog mezi kulturami. Já jsem v této souvislosti navštívil všech šest kontinentů této planety, včetně Antarktidy, a věnoval jsem se rozhovorům s představiteli různých náboženství. V této souvislosti jsem také natočil osmnáctidílný seriál pro Českou televizi Prolínání světů a pak jsem napsal stejnojmennou knihu.

Média jsou dnes plná násilí. Myslíte, že ho skutečně přibývá, nebo je jen víc vidět?
Násilí vždycky provázelo lidskou společnost. Možná že dnes je víc patrné, protože jsme na ně citlivější. Povědomí pro lidská práva se ve dvacátém století rozvinulo. Svou roli hraje, že násilí je fotogenické, takže přitahuje a někdy se stává až drogou. Jeden myslitel řekl, že poté, co se náboženství stáhlo do oblasti morálky, tak to, co lidi facinuje a je pro ně posvátné, objevili ve věcech jako je sexualita nebo násilí. Právě tato témata se stávají vzrušujícími a jsou využívána ve filmech a v médiích. Násilí se někdy bohužel spojuje s idejemi náboženství a já myslím, že je třeba lidi vychovávat k tomu, že násilí není řešení. Poškozuje nejen oběti, ale hluboce poškozuje i lidskost toho, kdo násilí koná.

Dnešní přednáška je o dialogu víry a nevíry. O čem může takový dialog být?
Téma dnešní přednášky vychází z mé literární činnosti. Každý rok napíšu jednu knížku. Vždycky odjedu na pět neděl do samoty, do poustevny, kde nevidím člověka. Tam medituji a vedlejším produktem meditace je nová knížka. Ta poslední pojednává o vztahu víry a nevíry. Chci ukázat, že víra a kritické myšlení jsou dvě sestry, které se vzájemně doplňují a korigují. Víra, která by potlačila veškeré kritické otázky a pochybnosti by se mohla stát fanatickou. A naopak jenom pochybování, které nemá element pradůvěry, které nemá spirituální podněty, by vedlo k cynismu, pragmatismu, zahořklosti.

Myslíte, že pro člověka, který hledá boha, je nutné, aby byl členem nějaké církve? A pokud ano, proč právě římsko katolické?
Každý člověk má samozřejmě svobodu ve svém hledání a jsou lidé, kteří jsou a zůstanou individuálními hledači. Je přirozené, že člověk, který najde duchovní cestu, tak ji chce sdílet s jinými, chce o tom s nimi hovořit, společně slavit svátky. Církev není jen nějaká organizace, ale je to proud tradice, který přináší řadu cenných hodnot. Když chce člověk něco dělat pořádně, třeba ve vědě, také nemůže být izolovaný. Potřebuje instituce, tradice, potřebuje na něco navázat, nemůže všechno vymýšlet od začátku. Stejně tak je církev proudem tradice, kultivuje osobní hledání, nabízí řadu podnětů, společenství, prostor.

Takže kdybyste se narodil v Egyptě, byl byste dnes muslimem?
Těžko říct, co bych byl, kdyby. Narodil jsem se tady, ale to neznamená, že musím démonizovat jiné tradice, protože i v nich jsou určité obdobné prvky. To, co je odlišné, člověk nemusí chápat jako špatné nebo ohrožující, ale jako něco co nás doplňuje, inspiruje.

Vy jste považován za jednoho z nejoriginálnějších náboženských myslitelů současnosti. Jak se na tu originalitu dívá česká náboženská veřejnost?
Člověk se setká s různými reakcemi, ale křesťanská veřejnost je na mě zvyklá a nikdy jsem neměl vážnější problém třeba s našimi biskupy, se kterými mě od doby disentu spojuje často hluboké osobní přátelství. Samozřejmě, že v názorech mohou být určité odlišnosti. Není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Mám radost z toho, že mám dobré ohlasy, jak od lidí z veřejnosti, tak z římskokatolické církve, i od jiných církví.