Zažili spolu druhou světovou válku, okupaci Rusy i sametovou revoluci. Vzali se po dvou letech vztahu a v těchto dnech slaví sedmdesáté výročí od doby, kdy si řekli své ano. Přestože Janu a Marii Vavřínovým život jedno dítě vzal, daroval jim dvě dcery a jednoho syna. Dnes se těší z pěti vnoučat a sedmi pra– vnoučat. „Osmé čekáme,“ odtajnil dvaadevadesátiletý oslavenec.

Při jaké příležitosti jste se poprvé seznámili?
Jan: Oba jsme byli z obce, Větéřáci.
Marie: U muziky. Chodili jsme tancovat a v kroji.
Jan: Tady se dřív chodívalo hodně v kroji. Všichni museli chodívat na požehnání, ze kterého se šlo do hospody. To už hrála muzika a od tří hodin do osmi jsme tancovali. Pak jsme si zašli na večeři a od devíti jsme šli tancovat znovu.

Kolik let vám bylo, když jste se seznámili?
Jan: Mně bylo dvacet a manželce osmnáct. Když jsme se brali, tak mně bylo dvaadvacet a Marušce dvacet.

Zaujal vás na tom druhém jen vzhled, nebo i něco jiného? Třeba jak dobrý byl kdo tanečník?
Marie: Já jsem ho měla ráda. On byl šikovný chlap.

Teď už není?
Marie: Je, je pořád. Je hodný a já se o něj bojím. Vždycky, když jde na dvůr, tak mu říkám, aby se mi, když zapískám, ozval. Abych věděla, že se mu nic nestalo.

Sedmdesát let ve svazku manželském je velice úctyhodných. Které období pro vás bylo nejštastnější?
Jan: Měli jsme velice šťastné chvíle, ale také velice nešťastné. Dlouho jsme čekali na dítě a když se nám konečně po pěti letech miminko podařilo, tak se stala nešťastná věc. Babka miminku při koupání odtrhla pupíček, který začal krvácet.
Marie: Stařeček měl ve Ždánicích známého doktora, který mě okamžitě poslal do nemocnice v Brně, a holčička mi tam umřela. To pro nás bylo hrozné.

Zažili jste spolu i zlomové okamžiky v dějinách našeho národa, ať už druhou světovou válku, příjezd okupantů nebo sametovou revoluci. Jak na ně vzpomínáte?
Jan: Když končila válka, tak tu byla fronta. Měli jsme kravičku, pro kterou jsme na půdě schovávali jatelinu. Tenkrát nám tu začaly bouchat šrapnely. Když jsem je uslyšel, tak jsem Marušku, která byla v té době těhotná, chytl, shodil na zem a hodil na ni tu jatelinu. Když to prásklo, tak bylo stejně pozdě. Tenkrát to tu zabilo dva chlapce.

Čeho si jeden na druhém nejvíc vážíte?
Marie: Máme se rádi, co jiného mohu říct? Bojím se o něj každou chvíli. A čím jsem starší, tím víc se o něj bojím, protože mě hodně opatruje.

Teď ale musíte prozradit recept na tak dlouhé manželství. Jak se to dělá?
Jan: Poslouchat jeden druhého.
Marie: Nehádat se. My se nehádáme. Nenadávat si. Být jeden na druhého hodný.

Chybí podle vás v dnešní době takový přístup v partnerských nebo manželských vztazích?
Marie: Myslím, že ano. Dnes je to samý rozvod.

Jaké bylo vaše tehdejší zaměstnání? Čím jste se vyučili?
Jan: Já jsem udělal průmyslovku v brněnské Zbrojovce. Patnáct let jsem tam i pracoval. Pak jsem přešel do Ždánic, do nářadí, a tam jsem v šedesáti letech skončil.
Marie: Napřed jsme měli doma kravičku, takže jsem pracovala v domácnosti, a pak jsem šla do družstva.

Měli jste v těch dvaceti letech, když jste se poznali a brali se, nějakou představu, jak budete třeba za padesát let vypadat? Spolu?
Marie: Když mi bylo sedmadvacet let, tak jsem šla na operaci se žlučníkem. Myslela jsem si, že se nedožiju ani padesáti let a podívejte se dnes.
Jan: Nenáviděl jsem zemědělství a Marie mi v pětačtyřicátém roce řekla: „Pojďme do pohraničí, tam jsou domy a pole. Všechno“. Chtěla se do zemědělství pustit.
Marie: Mě to tam táhlo.
Jan: Já jsem myslel, že mě klepne pepka, když mi to řekla.

Ale nešel jste?
Jan: Ne.
Marie: Moji rodiče mi tady dali dům. Řekli mi: „Máme jen tebe, tak kdo se o nás postará?“