Vloni byla touto dobou nejstarší Jihomoravankou, letos podle ČTK už nejstarším člověkem celé České republiky. Jak sama k tradičnímu dotazu pro stoleté uvedla, recept na dlouhověkost nezná.

„Největší radost mám z republiky a ze sebe,“ s úsměvem prohlásila paní Julie, která se ve svých letech těší dobrému zdraví. Noviny čte bez brýlí, jen nohy jí už neslouží jako dříve. Oporu má ve své dceři Dagmar Lysé, s kterou žije ve společné domácnosti. Ta teď svojí mamince, které říká babičko, i vaří.

„Babička sní skoro všechno, ale pokud jí nechutná, dá to patřičně najevo. Nejraději má omáčky a polévky,“ říká dcera.

Také zážitků ze života má paní Julie mnoho. Pamatuje dokonce císaře Františka Josefa I. O politické dění se zajímá dodnes, což potvrzuje i dcera, která musí každé ráno kupovat noviny. Babička hned usedá ke stolu a čte si je. Ráda má i módní katalogy, které chodí poštou. Nejnovější modely pak ráda komentuje. Není lítostivá jako někteří starší lidé, ale když se špatně vyspí, dcera to hned pozná.

Sympatická stařenka nejraději vzpomíná na dětství. Většinu času se hrávala s chlapci. Šplhali společně na májku, lezli přes plot a trhali ovoce. Holčičí hry ji nebavily.

Bezstarostné dětství brzy narušila první světová válka. Její otec musel narukovat do armády a ona se společně s matkou starala o sedm mladších sourozenců. Ještě před začátkem druhé světové války si otevřela obchod se smíšeným zbožím. V padesátých letech ho komunisti zestátnili. Ani potom se práce za pultem nevzdala. Než ve dvaašedesáti letech odešla do důchodu, pracovala jako prodavačka.

„Každý den chodím babičce nakupovat a když přijdu domů, hned si vyptá účtenku. Pak mě říká, co mám a nemám nakupovat. Tento zvyk jí zůstal z práce“, říká dcera.

S láskou také oslavenkyně vzpomíná na svého manžela. Podle ní takových lidí už mnoho není, a i když se vdávala až v pětatřiceti letech, svěřila se, že nic nepromeškala.

„Můj manžel byl dobrý člověk. Takových se moc nerodí. Pracovitost, ochota a vstřícný přístup k lidem. Za to jsem si ho nejvíce vážila,“ říká paní Julie.

Dnes jí společnost dělá především dcera Dagmara. Nemocné nohy nedovolí oslavenkyni navštěvovat ani oblíbený kostelík. Na návštěvu tedy chodí farář k ní domů. Podle dcery mají Julii Vašíčkovou lidé stále rádi. Vyptávají se na ní a posílají pozdravy. Někteří starší pamětníci si ji pamatují ještě z dob, kdy obsluhovala za pultem.

Navštěvovat jí teď chodí většinou jen známí. Těch se podle stařenky sejde na oslavě nejméně padesát.

„Oslavy už jsou pro mě hodně únavné, ale těším se. Ještě, že mám dobrou paměť a pořád mně to myslí,“ dodává jubilantka.

VERONIKA HORÁKOVÁ