Jen čerstvý himálajský vítr sviští kolem hlavy a z kamenité cesty mezi horskými velikány zvedá oblaka prachu. Nohy tlačí vší silou do pedálů a Josef Kropáč slyší za skalní zatáčkou zvuk motorky. Nevidí ji a drží se při kraji. Náhle se však objeví přímo před ním. Prásk! Stroje leží na zemi a jejich majitelé počítají odřeniny. Jen kolo už dál nepojede.

Tohle je začátek dobročinného příběhu dvou hodonínských cyklistů, Zdeňka Grombiříka a Josefa Kropáče. Vydali se na vysněnou cestu do Nepálu. Právě tato nehoda odstartovala sbírku, kterou po návratu domů uspořádali. Na pomoc totiž přispěchal horský průvodce, pětadvacetiletý Ajay Tamang. „Autem mě odvezl do vesnice. A já jsem přitom poslouchal silný příběh o tom, jak před dvěma lety jeho devatenáctičlenné rodině zničilo dům zemětřesení. Zbyla jen hromada suti,“ vypráví Kropáč.

Nejvíc obdivuje, že se mladík stará o celou rodinu sám. Ajay si půjčil peníze i na dočasný stan, v němž všichni přebývali. „Napřed jsme nevěděli, jak seženeme peníze, pak jsme si řekli, že uspořádáme besedu a založíme otevřený účet,“ pokračuje Grombiřík.

Poskládali fotografie, sestříhali film a připravili poutavé vyprávění pro zájemce v hodonínské knihovně. Přišlo jich na 150. Výtěžek ze vstupného přidali na účet. „Sešlo se šedesát tisíc korun, po skončení besedy někteří lidé dokonce kupovali další vstupenky, aby přispěli víc,“ říká s uznáním Grombiřík. Peníze Ajayovi odeslali v úterý. Jeho opravený dům uvidí při další návštěvě. „Dostali jsme pozvání, tak uvidíme,“ plánuje Kropáč.

Přispět se rozhodl i Petr Hynčica. Sám cestuje a má srovnání. „Vím, jak to tam chodí, že lidé mají problém přežít, a líbí se mi, že je ta pomoc přímá, konkrétnímu člověku,“ vysvětluje.

Už od mládí chtěl být Zdeněk Grombiřík horolezec. „V pokojíku jsem měl vystavené všechny fotky všech horských velikánů. Uběhlo čtyřicet let, ale ten sen mě nepustil. Z horolezectví nic nebylo, a tak jsem jel na kole,“ vypráví. Nepál je podle něj výjimečná země. „Člověka pozitivně uhrane, chtěl bych se tam ještě jednou podívat,“ plánuje.

S kamarádem Kropáčem tam najezdili asi čtyři sta kilometrů a nastoupali dvanáct tisíc výškových metrů. Adrenalinu prý měli na rozdávání. „Bez strachu to ale nejde. Největší jsem měl snad z toho, že zabloudím, protože jsem často jezdil sám mimo výpravu. Terén je složitý a zabloudit znamená bloudit tam doteď,“ směje se Grombiřík.

Nepál se podle něj nedá popsat, ale musí se zažít. „I když to vidíme třeba v televizi, umí si jen málokdo z nás představit, v jak chudých podmínkách tam lidé žijí. Nepálci jsou ale přitom šťastní, ohromně srdeční a pohostinní. Neumírá se tam na infarkt ani násilnou formou. Všichni jsou v pohodě,“ zakončuje Grombiřík.

DAGMAR SEDLÁČKOVÁ