Jen namátkou pár letopočtů: 1404 vypálení a zpustošení Zikmundovými vojsky, 1605 vypálení vojsky Štěpána Bočkaje, 1645 vypálení švédskými vojsky generála Linharta Torrstemsona, 1742 drancování pruskými vojsky za válek o dědictví rakouské, 1866 obsazení Hodonína pruskými vojsky po jejich vítězství u Hradce Králové…

Další neslavné a smutné datum s tragickými důsledky pro celý národ si připomínáme vždy v březnových dnech. Za počasí podobného letošnímu proběhla v roce 1939 okupace Čech a Moravy německými vojsky. Akce nazývaná německy také „Erledigung der Rest-Tschechei", tedy „Vyřízení záležitostí se zbytkem Čech", se dotkla Hodonína dne 15. března 1939. První německé bojové letadlo se nad Hodonínem objevilo 
v 6:40, pozemní jednotky dorazily do města o chvíli později. Podrobněji to popisuje 
L. Nedbal v knize Hodonín ve válce a okupaci: „Zaměstnanci hodonínské radnice ze svých kanceláří uviděli první německé jednotky v 7:11.
K okresnímu úřadu přijížděla ve směru od Štefánikovy ulice první tři obrněná auta. Na křižovatce u úřadu vyšel německým jednotkám vstříc okresní hejtman doktor Kadlec. Údajně německý důstojník měl Kadlecovi sdělit, že německá armáda „…nepřichází k nám ve zlém…". O necelých deset minut později přejíždí křižovatku čtyřiadvacet obrněných aut, jednatřicet motocyklů a také osm tanků. Všechna vozidla směřovala ke kasárnám."

O nasazení vojenské techniky při obsazování jižní Moravy Nedbal ještě napsal: „Dosud neznámou skutečností je působení dvou německých obrněných vlaků, které vyjížděly z nádraží 
v Břeclavi, tehdy již německého Lundenburgu. Z hornorakouského Marchtalu přijel do Břeclavi pancéřový vlak č. 3, který pak po zahájení obsazování českých zemí operoval na trati Břeclav–Brno. Další pancéřový vlak č. 4 operoval 15. března 1939 na trati Břeclav–Přerov, která vedla přes Hodonín, později přes Olomouc odjel do Prahy."

Zpočátku byli vojáci ubytovaní ve školách, desátého května se pak německá armáda nastěhovala do kasáren. Obyvatelé Hodonína si museli začít zvykat na život plný zákazů a pod vojenským dozorem. Jedním z prvních zákazů byl zákaz stání na rozích křižovatek, ať to bylo 
u budovy okresního úřadu, nebo na chodníku mezi ulicemi Štefánikovou a Dolními Valy a také o kousek níž, na rohu Dolních Valů a tehdejší Hessovy ulice. Porušení zákazu bylo i sankcionováno, a to pokutou dvacet korun nebo dokonce dvoudenním vězením.

Tento text si neklade za cíl připomínat smutné osudy a krutosti války, které by pouze v Hodoníně vydaly na několik knih, jde spíše o připomenutí toho, co se v roce 1939 odehrálo. A pro odlehčení tématu jedna zajímavost. 
V souvislosti s okupací je občas slyšet názor, že jízdu vpravo zavedli Němci a že jinak bychom jezdili vlevo. Známý advokát JUDr. Tomáš Sokol říká, že to byla spíše časová shoda okolností. „Jak vyplývá z Opatření 
č. 275/1938, zveřejněného ve Sb. zákonů a nařízení, Stálý výbor NS republiky Československé usnesl se na tomto opatření: Při dopravě po veřejných silnicích a veřejných cestách jest používati pravé strany jízdní dráhy ve směru jízdy. Opatření mělo nabýt účinnosti dnem 1. května 1939 s tím, že s úpravami může býti započato i před jeho účinností. Čímž byly míněny například úpravy vstupů do vozidel veřejné dopravy tak, aby jak je přesně uvedeno, umožňovaly nástup a výstup ze strany pravé ve směru jízdy, a zejména přesun dopravních značek na pravou stranu, případně odstranění těch levých. Zákon či Opatření o změně směru jízdy tedy byl vydán svobodným státem československým 10.11.1938."

V Evropě se vlevo v té době jezdilo již pouze v ČSR, Velké Británii, Švédsku a Maďarsku. Německá armáda, která jezdila vpravo, nařídila změnu směru jízdy hned v prvních dnech okupace. Oficiálně byl pravostranný provoz na území Čech a Moravy nařízen od šesti hodin ráno 
17. března 1939, v Praze se takto jezdilo od tří hodin ráno 26. března 1939.

Jízda vpravo byla asi tou nejsnadnější změnou, kterou v roce 1939 okupace přinesla, se změnami s daleko hrůznějšími následky se později museli vypořádat nejen obyvatelé města Hodonína.

Zdroje: L. Nedbal – Hodonín ve válce a okupaci, Masarykovo muzeum a Státní okresní archiv v Hodoníně, internet, archiv autora.

ANTONÍN KUČERA