„Na rozdíl od lidové písně problematika lidového tance na Moravě patřila ve výzkumech tradiční lidové kultury k těm okrajovějším. Přispěly k tomu nejrůznější momenty, ať již to, že první zájemci a sběratelé folkloru v 19. století vnímali konkrétní projevy pod vlivem romantických pohledů (zachycování esteticky nosných písní či jejich, obrušování do podoby drahokamu, častá pruderie zapisovatelů, např. kněží, pro které taneční zábava venkova byly příliš hrubé apod.), nebo že je odrazovala nesnadnost zápisu tanečního pohybu," přiznává v širším úvodním pojednání etnoložka Martina Pavlicová. Jak autorka uvádí, právě tento „druhý aspekt se postupně stával určujícím v tom, proč tanečních sběrů je ve srovnání se sběry písňovými málo." Zlom nastal s přípravou Národopisné výstavy českoslovanské (Praha 1895). Od té doby se již objevovaly častější pokusy. „Příkladem toho může být zájem o lidový tanec u hudebního skladatele Leoše Janáčka nebo u jeho spolupracovnice Lucie Bakešové, kteří se podíleli na dramaturgii, organizaci i nácviku jednotlivých čísel pro takzvané Moravské slavnosti, jenž se v rámci výstavy uskutečnily."

Sbírka Lidové písně a tance z Ratíškovic (Ratíškovice – Brno 2011, 1. vydání) obsahuje 126 stran. Prvních deset z nich je věnováno úvodním textům obou autorek a ediční poznámce. Následuje dvaašedesát stran, na nichž je sedm desítek lidových písní. Ratiškovické lidové tance (v počtu čtrnáct, včetně sedmnácti lidových tanečních písní) ze sběrů M. Bimkové jsou popsány na třiceti stranách. Uvedeny jsou chlapecké hry (šest popisů), tance točivé (dva zápisy) a figurální tance a taneční hry (šest popisů). Následuje fotopříloha obsahující více než čtyřicet černobílých fotografií, dokumentujících nejen některé z lidových tanců, různé obyčeje a taneční příležitosti, ale také na sedmnácti snímcích místní cimbálové a dechové kapely.

Lidové písně zapsané v Ratíškovicích, uložené ve sbírkových a dokumentačních fondech brněnského pracoviště Etnologického ústavu AV ČR a zařazené do sbírky představují malou část písňového bohatství této slovácké obce. Nejstarší z uvedených jsou zápisy Josefa Kračmera (1883 – 1951, sbíral v roce 1906), následují sběry Hynka Bíma (1874 – 1958, sebral přes 4000 písní, hlavně z Moravy a Slovenska, mezi nimi jsou i vzácné záznamy lidového vícehlasu a nástrojové hry, k záznamu používal fonograf; v Ratíškovicích sbíral v roce 1907)) a Jan Poláček (1896 – 1968, cimbalista strážnické muziky Jana Horného, sbíral lidové písničky na Slovácku a Hané, vydal sedmidílný zpěvník Slovácké pěsničky; jeho sběry v obci jsou z let 1949 – 1958) a přepisy zvukových nahrávek Františka Dobrovolného (1927 – 1994, učitel, hudebník a etnoorganolog, pro Brněnský orchestr lidových nástrojů upravoval a stylizoval lidové písně), které jsou z roku 1956.

Snad největší přínos sbírky „ratiškovického folkloru" je v představených lidových tancích. Přímo v Ratíškovicích je zapsala dnes šestaosmdesátiletá sběratelka Milada Bimková z Hodonína (nar. 1926), která sbírku sestavila v roce 2007. V předmluvě poctivě připomněla všechny své informátory. „Nejstarší informátorkou o tancích a zpěvačkou byla Anna Dekařová, roz. Mastihubová (1869 – 1956) a její snacha Marie Dekařová, roz. Dekařová (1904 – 1970), která si hodně pamatovala z vyprávění své tety Marie Luňákové (1840 – ?), jež se dožila vysokého věku. Tance a taneční hry předváděl hlavně Josef Blaha (1901 – 1993) z Rohatce, který se roku 1927 přiženil do Ratíškovic a splynul tak s místními lidmi i tradicemi, že dnes už málokdo ví, že nebyl ratiškovickým rodákem. Tance, písně a zvyky převzal v Ratíškovicích z ústního podání pamětníků, hlavně, od Františka Holečka, Martina Korduly a Františka Blahy, zvaného Muzikant (1899 – 1950). Starou svatební píseň zazpívala Anastázie Blahová, manželka J. Blahy," připomíná M. Bimková.

Jak je pro její sběry a zápisy příznačné, věnovala velkou pozornost také tanečním příležitostem. Její popisy obřadů a tanečních příležitostí jsou jedinečnou pokladnicí a dokladem našich starých tradic. „V 19. století byl při svatební zábavě takovýto ustálený pořádek. Jako první sólo tančil ženich s nevěstou a mládenci se svými družičkami pod rúchami tanec slovenská. Po něm odkládali roucha tak, že je zapichovali za rošt. Roucha tam tvořila pěknou dekoraci. Pak se tančívala vrtěná, slovenská, damenpolka (volenka). Následovalo sólo za věnečky, které se zaplatilo na talířek. Tanec oplacaná byl posledním, po němž každý mládenec zavedl svoji družku domů. Mládenci se pak vrátili, bavili se sami s muzikanty a společně k ránu skákali žabskou."

Jako publikaci s výstupem výzkumného záměru Etnologického ústavu AV ČR, v.v.i. Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy, ji za finanční podpory Ministerstva kultury ČR k vydání ze sběrů Milady Bimkové zpracovaly Lucie Uhlíková a Martina Pavlicová. Fotopřílohu pro vydání ze sbírek ratíškovických občanů připravil Jan Krist. Tato publikace by neměla chybět v knihovně žádného slováckého folklorního souboru.

FRANTIŠEK SYNEK