Další díly seriálu Nositelé folkloru naleznete ZDE

S trochou fantazie a nadšení pro naše místní tradice však můžeme uznat, že vzájemné obdarovávání zamilovaných bylo součástí také naší tradiční lidové kultury daleko dříve. Ale po řadě.

Svatý Valentýn byl původem urozený Říman, který byl v roce 203 vysvěcen na biskupa ve městě Terni. Později působil v Římě a známé jsou jeho zázraky spojené s uzdravením nemocných. Všeobecně je vzýván jako ochránce proti padoucnici a pakostnici. Legenda Acta sv. Valentina byla známa benediktinskému mnichu sv. Bédovi Ctihodnému, který ji v 8. století zahrnul do životopisu svatých (martyrologium). V ní se sv. Valentýnu přisuzuje zázračné uzdravení nevidomé dívky, do které se pak zamiloval. Po pozdějším zatčení pohany jí z vězení před popravou mečem (byl sťat 14. února roku 269) odeslal lístek se vzkazem „od Tvého Valentina“. Za svého života dle legendy radil vojínům, aby neodcházeli do války, ale zůstali u svých žen a dívek, tajně oddával milenecké páry a o římských Lupercaliích (římský svátek mladých, při němž byly do uren vloženy lístky se jmény dívek a muži si pak losováním „vybírali“ milenky na příští rok) posílal Římanům po holubicích vzkazy a žádal je, aby upustili od starých pohanských zvyků.

Zajímavé ještě je, že historicky poprvé je datum 14. února s valentýnským svátkem spojováno s romantickou láskou poeticky popsanou v díle Geoffreye Chaucera „Ptačí sněm“. Tato báseň byla složena ve 14. století jako pocta k zasnoubení anglického krále Richarda II s princeznou Annou Českou, dcerou císaře Karla IV., jejichž sňatek byl uzavřen 22. ledna 1383. Právě královský diplomat G. Chaucer učinil ze sv. Valentýna patrona zamilovaných. První „valentýnky“ v podobě milostných básní poslal své ženě z anglického vězení roku 1415 mladý francouzský vévoda Karel Orleánský. Novodobá tradice svátku zamilovaných vznikla opravdu v Americe počátkem 20. století a zasloužil se o ni výrobce vánočních přání Walter Scott. Ten, aby svou firmu zachránil před bankrotem, vymyslel a poprvé roku 1907 zavedl tradici svátku zamilovaných spojenou se vzájemným obdarováváním a písemným vyznáním lásky. Tato, dnes již více než stoletá tradice, se po roce 1990 rozšířila také u nás.

Ovšem v lidovém prostředí si zamilovaní spíše tajně než veřejně vyjadřovali svoji náklonnost vždycky, a to nejrůznějšími způsoby. Soubor těchto iracionálních praktik, které měly za cíl připoutat a udržet milého, nebo lásku k jinému překazit, jsou dnes součástí milostné magie.

Když se již milostný vztah rozvíjel, dárkem lásku dívka veřejně vyjadřovala ve významné dny výročního a církevního kalendáře. O Velikonočním pondělí svého chlapce obdarovala vyšívaným šátkem a malovanou kraslicí, chlapec dívce zase z pouti přinesl dárek v podobě pestrobarevného šátku nebo perníkového srdce. Tajně si pak určitě vyjadřovali lásku a náklonnost nejrůznějšími způsoby.

Na Slovácku můžeme za předchůdce sv. Valentýna jako patrona zamilovaných považovat sv. Antonína a věřilo se, že vyhlášená pouť do Blatnice je zaručeným počátkem nového vztahu. Stačilo, aby děvče při bohoslužbě odříkalo před oltářem modlitbu slovy: „Aj, ty svatý Antonínku, daj ně muža v tú hodinku. Nech pije, nech, bije, nech enom je! Daj ně Juru, lebo Jana, abych neléhala sama! Jak ně ho nedáš, na druhý rok zas ňa tu máš!“

Někdy však ani sv. Antoníček nepomohl, a tak dívky znaly dostatek prostředků dalších, jak si zajistit pozornost a lásku vyhlédnutého milého. Na pomoc přišly lásku přivolávající byliny, ovoce nebo erotická zaříkání. Z bylin byl nejznámější „milovník“ (Hypericum perforatum), „laskavec“ (Amarantus retroflexus), „polajka“ (Mentha pulegium), pětilistá „jatelina“ (Trifolium pratense), „koukol“ (Agrostemma githago) nebo „dobromysl“ (Origanum vulgare). Části těchto bylin zašívaly dívky milým do oděvů, dávaly jim je do modlitebních i jiných knížek, otevřeným oknem je vhazovaly do chlapcova lože. Silnou erotickou funkci naši předci přisuzovali také jablku, které dovedlo přičarovat lásku tímto ovocem obdarované osoby, pokud je tato snědla. Podobně působila také kapka vlastní krve přimíchaná do jídla, vlasy obdivované osoby zašité do límečku či okraje košile nebo kousek svěcené slámy zastrčený do koženého váčku nebo bot. Leč pravdou je, že naši předkové věřili, že láska přičarovaná není požehnaná! Ani to však slovácká děvčata neodradilo a jak známe z obsahu bohatého lidového kalendáře, zajistit si lásku a náklonnost milého zkoušely během celého roku v nejrůznější výroční dny a svátky.

FRANTIŠEK SYNEK