Ten ani po nedávno oslavených čtyřiasedmdesátinách rozhodně neodpočívá, ba naopak. Pracuje už na další knize. Zatím čtenářům přiblížil samostatně obce Tvarožnou Lhotu, Kněždub, Radějov, Dolní Bojanovice a nyní Vnorovy, kde nastínil mimo jiné i tamní specifické štědrovečerní věštění. „Ze Vnorov jsou doloženy i jiné způsoby, dnes už málo známé. Například se obrátily čtyři hrnky vzhůru dnem, pod jeden se dal prsten, pod druhý hlína, pod třetí chleba a pod čtvrtý peníz,“ popsal Jiří Pajer postup vnorovské vánoční věštby, která měla místním poodhalit, co se jim do roka stane. Třeba jestli zbohatnou. Další možnosti se už čtenáři dozvědí v nové knize, která je k dostání na vnorovské radnici.

Jak dáváte dohromady kolektiv?

Nejdřív mě oslovily obce, pak si vyberu kolektiv a dáme se do psaní. Hlavní je, aby to netrvalo příliš dlouho, nevleklo se to. V tomto případě se práce sice kvůli covidu zdržely, ale i tak se podařilo knihu dokončit poměrně brzo.

Covid blokoval třeba návštěvy archivů?

Ano, ani společné schůze kolektivu se nemohly konat. Vnorovjané zamýšleli publikaci vydat ke stým narozeninám básníka Jana Skácela, které připadaly na únor letošního roku. Nakonec ji vydali k výročí úmrtí. Všechno je napsané podle pramenů a materiálů z odborného hlediska, ale zároveň je to napsané čtivě tak, aby si knihu mohl přečíst každý.

Které části knihy jste si vzal zcela pod sebe?

Starší dějiny a mladší. Pak jsem se jako folklorista věnoval národopisu, a to písním, vyprávění či zvykům.

Vnorovy jsou vlastně sloučené dvě obce. Jaká část je tedy věnovaná Lidéřovicím, a jaká Vnorovům?

Je to spravedlivé. Souběžně jsou přibližované dějiny Vnorov a Lidéřovic a také národopis. I když Lidéřovice mají v jistém směru více archivního materiálu, protože patřily pod strážnické panství. Vnorovy byly pod veselským panstvím. Ty jsou ale velice živé a zajímavé národopisně, například s udržováním tradic při tvorbě kraslic či výrobě z kuruřičného šústí. Vnorovy byly dokonce městysem, k čemuž dostaly dekret od císaře Františka Josefa I.

Vítězní šesťáci z Vnorov, kteří ovládli jihomoravské kolo soutěže v učení jazyků.
Vnorovští ovládli učení jazyků, jsou nejlepší v Jihomoravském kraji

Na co byste z toho méně známého o Vnorovech ještě upozornil?

Byly chápany jako samostatný statek pod veselským panstvím. Původně byly odloučeným statkem. Ve Vnorovech byla také tvrz. Od patnáctého století se ale sloučily s veselským panstvím.

Kdy zažívaly Vnorovy s Lidéřovicemi nejkrutější doby?

Asi nejhorší pro celé Slovácko byl Bočkajovský vpád v roce 1605, pak kurucké vpády. Většinou byly vesnice na Slovácku vypálené, což ve velkém postihlo i Strážnici. Některé obyvatele přitom zabili, někteří uprchli a schovali se. Pak se vrátili a budovali všechno znovu. Takový byl osud pohraničních osad tady na uherském pomezí. Tato katastrofální krize se prodlužovala až do konce třicetileté války.

Když člověk třeba jen projíždí Vnorovy, tak na první pohled, což je vidět na titulní straně nové publikace, je zajímavou dominantou zdejší kostel?

Byla tam silná náboženská tradice, ostatně jako všude na Slovácku. Pochází odsud mnoho kněží. Bylo poměrně typické, že Vnorovjané studovali na kněze. Díky sbírce si postavili krásný kostel, který mezi obcemi opravdu vyniká i svou novobarokní architekturou. Byl stavěný ve stejné době jako v Rohatci, ale jiným brněnským stavitelem. Dodnes je tady náboženská tradice silná.

V této knize se také věnujete výročním zvykům a obyčejům. Nyní končí advent, brzy budou Vánoce. Jak se slavily v minulosti?

Tradičně se slavily velice skromně, nejdřív bez stromků. Ten se zaváděl až v období první republiky. Skromná byla štědrovečerní večeře, kdy se ještě nebyl ani vánoční kapr. Podával se kuba, tedy kroupy s houbami, krupice a pupáky. Lidé se ale věnovali věštění budoucnosti, kterou si vysvětlovali podle různých úkazu a znamení.

Obecní úřad ve Strážovicích v nové a rozšířené podobě, včetně nové stále expozice.
Stavitel mostu nebo malíř. Strážovičtí mají svoji síň slávy, uvnitř radnice

Co to byly pupáky a jak se připravovaly?

Byly to upečené kousky kynutého těsta, spařené mlékem a posypané mletými sušenými hruškami, oskerušemi nebo mákem a oslazené cukrem. Na Štědrý večer se nepodávala masitá jídla, ale moučná. Maso se jedlo až na Boží narození.

A jaké to bylo?

Nejčastěji bývala kačena, případně hovězí maso nebo vepřové se zelím. A uzené maso se podávalo tradičně až na Nový rok.

Se zabíjačkami se tedy začínalo až v novém roce?

Ano, jakmile mrzlo. Občas i před Štědrým dnem, ale tradicí bylo mít zabíjačku až po Novém roku.

A jak se lidé o svátcích scházeli?

Na Boží hod se na návštěvy chodit nesmělo, každý se měl zdržovat doma, aby byla rodina pohromadě. Až na Štěpána byl den návštěv, kdy se chodilo po příbuzenstvu.