Jak se uznávaná módní návrhářka dostane na košt do Bukovan?

Jsem úplně unešená. Už jsem o koštu slyšela, ale netušila jsem, jak je velkolepý. Když jsem vystavovala v muzeu Kampa, poprosila jsem jednu firmu odsud, aby mi dělala skelety. Maximálně mi vyšla vstříc a pomohla mi s detaily. Povídali mi o koštu a jeho tradici, takže jsem ráda přijela. Měla jsem nápad, že bych přijela v kroji, ale to jsem opustila. Jsem ráda, že jsem tam byla. Je velice důležité, když člověk ctí tradice.

Jaký je váš vztah k ovocným pálenkám?

Musím říct, že dávám přednost vínu. Slivovice je na léčení. Jak říká paní Hegerová, na červíka po ránu. Na mě je moc silná. Jednou jsem měla velmi nepříjemnou příhodu s calvadosem. Byla jsem po něm před mnoha lety několik dnů velmi nemocná. Nejsem až takovým milovníkem slivovice. Mám radši víno.

Lidi vás většinou znají jako návrhářku Lucie Bílé. Je to pro vás už uzavřená kapitola vašeho profesního života?

Vůbec ne. Spolupracujeme skoro deset let, staly se z nás přítelkyně. Teď zrovna pro ni dodělávám večerní toaletu. Patřím do jejího týmu. Pořád jsme si nablízku a připravuji pro ni pár velkých večerních toalet za rok.

Ráda nosíte černou barvu. Ve vaší tvorbě se odráží kontrast mezi černou a bílou. Která barva je vám bližší?

Já chodím v černém pořád. Mnoho a mnoho roků. Je to z toho důvodu, že řeším pořád šatníky jiných lidí a nemám čas na ten vlastní. Když chodím pořád v černé, nezmýlím se v kombinaci barevnosti. Je to i psychická záležitost. Mám pocit, že v černé nejsem tak vidět. Miluju a navrhuju barevné oblečení, ale sama chodím raději v černé.

Loni jste uspořádala úspěšnou módní přehlídku svítících šatů. Co chystáte letos?

Byla to moje poslední práce. Čtyři svítící objekty. Ráda se pohybuju na hraně módy a umění. Mám radši výtvarné umění a oděvní performance než přehlídky. Samozřejmě na papírové objekty a výtvarné věci musím mít peníze. Proto mám i zákaznice, které oblékám do nositelných oděvů. Už brzy pletím do New Yorku. Vyzvala mě jedna galerie, abych jim předala obrázek pro charitu spolu s dalšími umělkyněmi.

Myslíte, že návštěvu bukovanského koštu přetavíte v nějaký inspirační zdroj?

Určitě. Jako vždycky. Když se mě lidi ptají, kde beru inspiraci, myslím, že všude. Tohle setkání je skvělé a krásné. Myslím, že se určitě projeví. Ctím tradice a vážím si lidí, kteří je zachovávají, včetně krojů. To je něco úžasného, že se uchovávají. Léta jsem dělala pro ústředí lidové umělecké výroby návrhářku. Když jsem předváděla svou velkou kolekci v Düsseldorfu v devadesátých letech, čerpala jsem jenom z našich zdrojů. Chtěla jsem tehdy přetavit tradici do současného oděvu.