Dnes už se téměř čtyřicetiletému Tomio Okamurovi lidé nesmějí, ale s povděkem naslouchají jeho radám. Naučil se spoléhat jen sám na sebe, a to mu přineslo úspěch.

Podnikáte v cestovním ruchu, jste viceprezidentem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur a zároveň její tiskový mluvčí, jste investor, účinkujete v různých televizních pořadech, jste patron a sponzor Fondu ohrožených dětí, média vás berou jako odborníka na Japonsko a v neposlední řadě jste i autor dvou knih a vydavatel Pivního časopisu. Proč jezdíte po republice s vlastní show?
To byla úplná náhoda. V posledních letech mě totiž zvou moderátoři do různých televizních či divadelních talk show a náhodu mě pozval moderátor Jiří Bláha, který dnes moderuje i náš společný program. Pozval mě do jednoho starého kulturáku, kam ale přišlo na čtyři sta diváků. To ho překvapilo, a tak mě oslovil s představou pravidelné talk show. Přestože jsem do té doby o ničem takovém neuvažoval, souhlasil jsem. Dali jsme dohromady scénář a jen tím, že jsem akci umístil na své webové stránky, projevily zájem desítky dalších měst. V současné době máme za sebou jedenáct zcela vyprodaných představení. Pro mě je to změna v každodenním podnikatelském životě. Baví mě to a nabíjí.

Když jezdíte po republice, mluvíte s místními, zajímají vás problémy toho regionu?
Určitě. Například do Hodonína jsem přijel už odpoledne, prohlídl jsem si lázně, se senátorem Zdeňkem Škromachem, který mi tu připravil program, jsme si prošli město, byli jsme ve sklípku v Mutěnicích, sešel jsem se s čerstvě odvolaným vedením města a zástupcem hospodářské komory. Ptali se mě na můj názor, jak například zlepšit nezaměstnanost v regionu. Zítra se třeba setkám s krajským státním zástupcem a s policejním ředitelem ve Zlíně, kde mají problémy s krádežemi aut. Mám takovou vlastnost, že když je problém, tak mě nenechává chladným a jdu ho řešit. Samozřejmě na své náklady a ve svém volném čase.

Hodonínsko trápí právě obrovská nezaměstnanost. Znáte na ni lék? Co jste Hodonínským poradil?
Například jsem navrhoval, že by bylo dobré otevřít takzvané malé podnikatelské inkubátory. Tento nápad už radní projednávají v Bojkovicích. Jejich nákladnost je velmi nízká a spočívá v tom, že každé město má nevyužité kancelářské prostory. Stačí je uvést do použitelného stavu a pronajmout je zdarma začínajícím podnikatelům, kteří budou platit jen služby. I kdyby z pěti vydržel podnikat jen jediný, a ten zaměstnal byť jen dva lidi, tak už se ten nájem městu vrací. Inkubátory řeší i odliv mladých lidí. Těm totiž nezáleží na tom, kde začnou podnikat, ale na tom, kde získají výhodné podmínky.

Čím může podle vás – napůl Moravana a napůl Japonce – přilákat jižní Morava tuzemské i zahraniční návštěvníky? Kde je její potenciál?
Musíme se na to pořád dívat v kontextu, že jsme v Evropě bez hranic. Nemůžeme to brát v kontextu malých regionů, například region versus Brno, region versus Praha. Musíme to vidět komplexně. Například zahraniční firmy nemají problém se usadit na Slovensku či v Maďarsku, kde je levnější pracovní síla. Tak je to i v cestovním ruchu. K nám jezdí nejvíce Němci, druzí jsou Britové a třetí Italové. Geograficky je jim jedno, jestli pojedou na dovolenou do Rakouska či do Česka. Jsme s těmito zeměmi v totálním konkurenčním prostředí. Ale ve srovnání například s Rakouskem je toho velmi málo, co může Morava v cestovním ruchu nabídnout.

Stačí se podívat například na po Praze druhou atraktivitu v Česku, což je Český Krumlov. Jeho hlavním konkurentem je Salzburg. Jenže v Krumlově je v sezoně večer mrtvo a Salzburg tepe. Přitom ubytování stojí stejně. Co byste si vybrala? Z toho plyne, že nabízet hezké náměstí či zámek, je zbytečné. To mají všude a navíc nemají problém s kapsáři, okrádajícími taxikáři, nepodvádí se tam ve směnárnách a večerní program je pestřejší.

Další věc, hotel na Moravě je dražší než v centru Prahy. Průměrná doba pobytu cizince v ČR je statisticky tři přenocování. Vy byste si ukrojila jednu noc z toho na úkor Prahy, abyste si připlatila jednou až dvakrát tolik za ubytování v Hodoníně?

Asi ne, tak co s tím?
Jedinou možností je zbavit Českou republiku image kriminality, znovu objevit, vytvořit a propagovat původní unikátní projekty, ať je to jídlo, pití či atraktivity, které jinde nejsou. Například solný důl u Krakova nebo v bavorském lese udělali třímetrový výsek a v něm mohou lidé chodit po stezkách mezi stromy jako Tarzan.

Přijedou turisté na Moravu za vínem?
Když se podíváte, jak je zpracovaná turistická nabídka vína v Rakousku, například v Kremsu, který leží na Dunaji v centru vinařské turistiky, tak zjistíte, že je tam všechno špičkově opravené, neuvidíte žádné rozbité domy a místo má atmosféru. Ve velkém sklepě se nabízí několik druhů vína, a přestože tam právě moc turistů není, lidé jsou přesto v lidových krojích. U nás, například v těch Mutěnicích, je víno sice skvělé, ale sklepy jsou proložené socialistickými stavbami a je tam úplně mrtvo. Dát si tam večeři nikde nejde, program není žádný. Cizinec tam nepřijede. Neříkám to proto, že kritizuji lidi na Moravě, ale je potřeba nalít si čistého vína. Rakousko je mnohem připravenější, moravská vesnice nemá dostatečnou atmosféru. Říkám to upřímně, nejsem kritik. A říkám to proto, že jsem velký český a moravský patriot. Jenže nemažu med kolem pusy, abych se zalíbil. Říkám to narovinu proto, že mám rád Českou republiku a jsem pyšný na to, že jsem Čech a Moravan. Proto věci pojmenovávám pravými jmény, abych zburcoval ty odpovědné, aby něco udělali.

Po vaší první knize Český sen jste nedávno vydal druhou s názvem Umění vládnout. Připadá mi, že jste jí chtěl vyburcovat lidi, aby konečně začali spolurozhodovat a už nebyli neteční k tomu, co se v naší zemi děje. Je to tak?
Ano, spousta lidí nadává na politiky, ale jen v hospodě. Je důležité, aby všichni lidi, kteří si myslí, že jsou slušní, kandidovali. Nebo ať neustále bombardují své zastupitele a ptají se jich. Ať vytvářejí veřejný tlak, ať nemlčí. Protože právě to mlčení dává těm všeho schopným volnou ruku. Je potřeba být víc aktivní, protože tato země není těch nahoře, ale nás všech. Aktivita Čechů není dostatečná, proto se to tady tak rozkrádá a společnost je zdevastovaná.

Nebojíte se nahlas říkat své názory a komentovat politické dění. Politici mají také hodně řečí, jenže lidé jim už přestávají věřit. Co podle vás naše země v tuto chvíli potřebuje?
Základ je v rodině. Zodpovědností každého z nás je vychovat svoje děti a zdůraznit jim, že slušnost a pracovitost je návod na spokojený život. Protože když nebudeme mít slušné děti a základem společnosti nebude slušnost, pracovitost a solidarita, tak nepomůžou žádné reformy. To je to, co může udělat každý hned. A co do vize, určitě by zemi pomohla změna poměrného volebního systému na většinový. Je to model, který platí v Japonsku, USA či v Británii. To znamená, že vítěz voleb bere vše a může sestavit vládu. Je to pro voliče přehledný model, protože po čtyřech letech sečte a podtrhne výsledky vlády jedné strany. Náš systém koalic, ve kterých jeden útočí na druhého a programy stran se rozmělňují, také ubijí naší zemi.

Jste hodně činorodý, po tom všem, co jsme tu zmínili, čeho všeho byste chtěl ještě v životě dosáhnout?
Mně se lidé celé moje dětství posmívali pro můj odlišný vzhled. Měl jsem jedno osobní přání, vyrovnat se majoritě, aby mě nebrala za horšího jen proto, že jsem jiný. Takže teď už mi zbývají jen všeobecná přání. Chtěl bych, a to myslím zcela vážně, protože jsem toho hodně poznal v dětském domově, aby si lidé více pomáhali, méně si záviděli, byli více ohleduplní, méně si lhali, více táhli za jeden provaz a zkusili tuhle zemi udělat lepší. Víc nepotřebuji, ani peníze. Ty mě spíš pálí.

Jak jste se dostal do dětského domova?
Maminka v Japonsku psychicky onemocněla a musela se jet dlouhodobě léčit do Česka. Tatínek musel pracovat v Japonsku. O staršího bratra se postarala česká babička, ale o mě a mladšího bráchu už se neměl kdo starat. A tak jsme skončili v dětském domově.

Jak vás to vybavilo pro život?
Tak, že vím, že v životě mohu spoléhat jen sám na sebe.