„Nenašli se pro něj žadatelé v ČR. Poradní sbor Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí chlapečka vyhodnotil jako vhodného do mezinárodní adopce. Náhradní rodiče trávili nějaký čas u nás v zařízení, v nově zrekonstruovaných pokojích. Potom si našli ubytování na Velehradě, odkud k nám i s chlapečkem dojížděli. Navázali skvělý vztah a tak se podařilo, že po čtrnácti dnech mohli společně odjet do Dánska,“ uvedla ředitelka kojeneckého ústavu Anna Neduchalová.

Podle jejích slov byli dánští rodiče nadšeni prostředím v Kyjově. Žasli nad úrovní péče. „Děti mají skutečně veškerý komfort a prostředí je nádherné. To jsme nečekali,“ byli překvapení Dánové při první návštěvě.

I když adoptivní rodiče nemají za povinnost s kojeneckým ústavem po převzetí dítěte udržovat kontakt, poslali nedávno fotografie, aby „tety“ viděly, jak se mu na severu v nové rodině daří.

Další adept?

„Ročně dáváme do adopce nebo pěstounské péče kolem dvaceti dětí a do mezinárodní adopce zatím odešlo pouze jedno. Vždy jsme našli žadatele z České republiky. Máme zde ještě jednoho malého chlapečka s výraznými romskými rysy a podle zkušenosti vím, že pro něj těžko budeme hledat české rodiče. Je tedy potencionálním adeptem na mezinárodní adopci,“ řekla ředitelka.

O osudu malého Roma ale zatím není rozhodnuto. Ještě není po právní stránce volný.

Mezinárodní adopce je šancí pro děti, o které domácí rodiče nemají zájem. Kromě různě postižených jsou to hlavně romské a poloromské děti. Pro ně je tato možnost nadějí na lepší život nejen díky získání rodinného zázemí. V zahraničí mohou vyrůstat bez degradujícího zaškatulkování, které automaticky získávají u nás. Výběr zemí je široký.

„Nejčastěji to bývá Dánsko, Itálie, Německo, Švédsko či Rakousko. Partnery jsou ale také Francie, Španělsko či Island“ uvedla Markéta Nováková, zástupkyně ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který na adopce za hranice republiky dohlíží.

Rodiče ze zahraničí, kteří o české děti projeví zájem, mají často i velmi atraktivní společenské postavení. „Chlapeček z Kyjova se například dostal do rodiny filmového režiséra a majitelky starožitnictví,“ doplnila doktorka Neduchalová, která je i členkou poradního sboru pro mezinárodní adopce při Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně.

Adopce do zahraničí je možná na základě takzvané Haagské úmluvy, k níž ČR přistoupila 18. 12. 1992. Podle ní je možné adoptovat naše děti do ciziny, případně ze zahraničí k nám. „Pro děti vhodné k adopci jsou nejprve vyhledáváni náhradní rodiče tři měsíce v rámci kraje, poté tři měsíce v rámci celé České republiky,“ vysvětluje na svém webu ministerstvo práce a sociálních věcí.

Rozhoduje i věk

Až poté ministerstvo může předat sis dítěte do takzvaného celostátního registru. Teprve když se ani tam nenajdou náhradní rodiče či pěstouni, nastupuje institut mezinárodního osvojení.

Rozhodující je i věk. Kvůli jazykové bariéře je vhodné, aby dítě bylo co nejmenší. „Je to individuální. Ti nejmenší si zvykají zpravidla dobře. Často se vytváří i jakési slovníčky do začátku. U předškoláků se snažíme hledat rodiče s českým elementem, například jednoho z rodičů s českými předky,“ upřesnila Nováková.