Nastalo období pátrání a pokusů. Procházela staré kuchařky a hledala recepty. Celý rok pak vybrané s manželem zkoušeli, než vznikl perník požadované kvality. „Vystačím si s tmavým lesním medem, hladkou moukou a kořením. Kypřicí prášek se nepoužívá, protože by nevynikly krásné tvary perníku," popisuje složení žena.
Upozorňuje, že při výrobě je dokonce potřeba i silná mužská ruka. Těsto se nechává půl roku vyzrát a za tu dobu velmi ztvrdne. „Muž musí tvarovat a já opatrně skalpelem dopracuju detaily. Následuje dvanáct dnů sušení a několikero pečení. Jedině tak získáme krásnou patinu," seznamuje s postupem pečení staročeského perníku.
Ten má velmi bohatou historii. V šestnáctém století těsto vyzrávalo i dvacet let. „Udělali je například tehdy, když se narodila dcera. Jakmile se měla vdávat, těsto rozpracovali a pekli z něj svatební ozdoby," přibližuje Búřilová.
Její velkou zálibou je zdobení klasických perníků bílou krajkovou technikou, ke které používá obyčejný sáček. „Naprosto mi vyhovuje," říká a zároveň se dělí o své tajemství přípravy voňavého skvostu, který patří nejenom k Vánocům. „Aby byl perník měkký, musí obsahovat velké množství medu. Na pětaosmdesát deka mouky přidávám pětadvacet deka medu," prozradila hodonínská perníkářka s tím, že pochoutka musí být také hezká na pohled. Důležitá je pro ni originalita, proto se vždy snaží u zdobených výtvorů nacházet nové motivy. „Když se mi nějaký obrázek z pohádkové knihy líbí, hned si ho namaluju a nechám si udělat formičku," svěřuje se pekařka.
Naproti tomu u staročeského perníku se drží tradičních námětů. Vyobrazuje například svatého Václava s mísou hroznů, slunce jako symbol života nebo svatého Urbana. „Vybírám je ze staré knihy symbolů," uzavírá Búřilová, jejíž výtvory slouží dlouhá léta také jako dekorace. Její pekařské umění si oblíbili lidé nejen v Česku, ale i v Americe, Polsku, Německu a Itálii.
