Aniž by to tušil, stal se jedním z nepřátel socialismu, které komunistický režim označil klasifikací E, tedy obzvlášť nebezpečný a politicky nespolehlivý. Místo do kasáren jej odvezli do vojenského tábora nucených prací, takzvaného Pomocného technického praporu. Stal se „Pétépákem“.

„Moji rodiče byli zemědělci, kteří nechtěli vstoupit do jednotného zemědělského družstva. A když byly v osmačtyřicátém volby, nesouhlasil jsem s nástupem komunistů a volil bílé lístky. Jenže měli označené obálky,“ vysvětluje Vojtěch Sasín, jak si komunisté rychle zjistili, kdo je třídní nepřítel. A s tím se vypořádávali velmi tvrdě. Sasínovi to změnilo celý život.

„Hned druhý den v dole nám přečetli hornické předpisy, vyfasovali jsme pracovní oděv a osobní známku a sfárali pět set osmdesát pět metrů pod zem na odpolední směnu. Žádný výcvik,“ vzpomíná Sasín. Dohlíželi na ně ozbrojení vojáci a veleli jim důstojníci, kteří byli v dolech za trest. „A tak si na nás vybíjeli zlost a šikanovali nás. Nejhorší bylo, že nás buzerovali a honili při vojenském výcviku, který se odehrával až po práci,“ vzpomíná.

Práce v dole byla těžká a nebezpečná. „Smrt byla na denním pořádku. Hned třetí den zahynul jeden z horníků,“ vzpomíná na krušné okamžiky.

V dole Pokrok rubal na kolenou uhlí v nízké sluji tři roky. S kamarády z roty „O“ pracovali v sobotu, v neděli i ve svátek za třicet korun za směnu. Za celé tři roky nedostal žádnou dovolenou, jen opušťák za odměnu, když se splnil plán. To mohl odjet v sobotu po směně a vrátit se musel v neděli. Domů se tak za tři roky dostal nejvýš desetkrát.

Strach i pláč

„Po dvou letech nám přečetli, že jsme nuceně přidržení na vojenském cvičení na neurčito. Byli jsme komunističtí otroci. Kdyby nezemřel Gottwald, odvezli by nás na Sibiř,“ je si dodnes jistý. Zdravý rozum se pétépákům podařilo udržet paradoxně díky práci, víře v boha a přátelství, jež mezi nimi vzniklo na celý život. Dodnes se scházejí a přátelí.

„Všichni jsme drželi při sobě, nikdo nezradil, protože jsme tam všichni byli za trest. Většina kamarádů už ale odešla,“ povzdechne si Sasín.

Místní lidé je považovali za trestance. „Říkali tím svým nářečím: vojak němá člověk,“ napodobuje téměř jednaosmdesátiletý muž, jenž dnes žije v Prušánkách.

Pěkného v dole prý nezažil opravdu nic, jen snad jídlo bylo dobré a slušně se k nim chovali horníci z povolání, kteří v dole pracovali. V dole Pokrok u Petřvaldu zažil hodně strachu a nestydí se říct, že i plakal. „Když to začne v dole praskat, tak to není do smíchu nikomu,“ přibližuje.

Z té strašné situace podle něj nebylo východisko. „Nevěděli jsme, co s námi bude. Byli jsme režimem odsouzení bez soudu,“ krčí rameny.

To, že byl pétépákem, pak mělo vliv i na jeho další život. Pracoval sice jako úředník, ale nemohl zastávat žádné funkce a jeho děti měly problém, když chtěly studovat. Nejvíc Vojtěcha Sasína a jeho kamarády, se kterými se každý rok schází na Libavě, mrzí, že se komunisti nikdy za toto zneužití armády neomluvili. Není spokojený ani s tím, jak to v republice dopadlo. „Havel udělal chybu, nezrušil komunistickou stranu a nezabavil jim majetek,“ dodává.