Kelty, jejichž řemeslnicky dokonalé výrobky z Mikulčic jsme popisovali minule, vystřídaly po přelomu letopočtu germánské kmeny Svébů, konkrétně příbuzensky spojení Markomani a Kvádové. Současné pronikání římských legií k Dunaji, ale také za něj směrem na Moravu, znamenalo zároveň rozšíření společenských styků přinášejících množství inovací v duchovní a hmotné kultuře. To se samozřejmě odrazilo v počtu a charakteru objevených zlomků i celých kusů předmětů z keramiky, železa, bronzu, případně dalších drahých kovů a skla mezi řekou Moravou a Kyjovkou, mikulčický katastr nevyjímaje.
Nálezový soubor z epochy nazvané příznačně doba římská, a to i přes několik staletí trvající zábor Germánů, zahrnuje různorodé artefakty původu barbarského a římskoprovinciálního. Nutno podotknout, že ty druhé jsou mnohem pestřejší, což se dá vzhledem k vyspělejšímu civilizačnímu prostředí předpokládat.
Nejprve se zmíníme o koncentracích nálezů v prostoru mikulčického hradiska, neboť právě u nich musí na první pohled zaujmout, že germánské a římské pozůstatky se v žádném případě nevyskytují společně. Navíc z hlediska prostorového rozložení se germánské předměty nachází na hlavní akropoli, kdežto římské na předhradích, kromě skleněných fragmentů, které se vyskytují zase především na Valech. Tato skutečnost, spolu s celkovým složením jednotlivých typů, ukazuje, že nálezy nemají žádnou spojitost se sídlištními aktivitami Germánů, ale naopak Slovanů, jejichž zájem o starožitnosti jsme vyzdvihli již dříve. Ve většině případů byly totiž objeveny ve výplni jam a našlapaných podlahových vrstvách chat velkomoravského období, a dokonce v obsahu tří hrobů, kde je prokázána vzájemná vazba pohřbu s přítomností střepin z roztříštěných sklářských výrobků.
Někteří badatelé usuzují, že jedním ze způsobů, jak se dotyčné předměty zejména ze zadunajských římských provincií dostaly až do důležitého slovanského centrálního hradiště v Pomoraví, byly výboje velkomoravských vládců v Panonii. Následné obsazení někdejších městských aglomerací, v nichž ještě dlouho po rozpadu římského impéria přežívalo provinciální obyvatelstvo i nově přišedší usedlíci v době stěhování národů, jistě poskytlo starým Moravanům dostatek příležitostí získat z antických ruin nějaký ten materiálově cennější kousek.
Germánské nálezy
Věnujme se však dříve germánským nálezům - k nejstarším patří spona s očky, nazvaná podle typických kruhovitých otvorů na krytce drátěného vinutí, jejíž oblast rozšíření sahá od Velké Británie až na Ukrajinu. V prvních fázích byla vyráběna v kovoliteckých dílnách římských, později také germánských, a díky najímaným legionářům barbarského původu byla přinesena také do římských vojenských táborů.
Dále jde o různé druhy mladších spon lišících se tvarem dolní části lučíku, tedy nožky, kupříkladu pravoúhlé, podvázané a podobně. K zajímavé variantě patří takzvaná uherská spona zdobená dvěma prstenci obepínajícími nožku, neboť podobné byly oblíbeny hlavně v karpatské kotlině v povodí Dunaje a Tisy na území pod kontrolou kočovného asijského kmene Sarmatů.
Ke dvěma kratším železným nákončím opaskových řemenů bychom našli analogické kusy na území Polska, severního Německa, Dánska a Norska, některé jsou velmi dobře dochovány v původním umístění na koženém pásu díky objevům v močálech a slatinách.
Jejich výroba je předpokládána v tradičním sarmatském prostředí na stepích severně od Kaspického moře a Kavkazu a díky vzájemnému sousedství s východogermánskými kmeny se používaly také mezi Germány. Není vyloučeno, že do střední Evropy se dostaly nejspíše v období druhé poloviny druhého století, známém dnes nejvíce pod názvem markomanské války. Rozhodně nejde o pojmenování příliš výstižné, jelikož do několikaletých bojů proti Římanům se tehdy zapojily i jiné kmeny germánské – Kvádové, Hermunduři, Naristové, ale také sarmatské – Jazygové, Roxolani a Alani.
Zbytky sídliště?
Z ostatních předmětů jsou to další součásti oděvů jako přezky a jehlice, k nimž existuje řada shodných typů v jiných částech barbarika. Někoho možná zarazí užívání pinzet, které jako důležitá součást toaletních potřeb visely na kroužku připevněném k šatům či opasku. Mikulčické kusy je možné podle úzkých ramen a širokých konců zařadit až do pozdních fází doby římské.
Teorii o přinesení většiny výše popsaných artefaktů z odlišného prostoru, než je mikulčické hradisko, může poněkud narušovat zde objevený menší soubor keramických zlomků s typickou rytou výzdobou vícenásobných půlobloučků a vhloubených nehtovitých vrypů, včetně jedné téměř celé nádoby, z hlediska tvaru jde o mísu na nožce.
Je totiž klidně možné, že se jedná o jediné zbytky blíže neurčitelné menší sídlištní jednotky, i když právě kompletní keramika mohla být úlovkem šťastného velkomoravského sběratele.
JAROMÍR ŠMERDA
